Historie obce

Historie

Pověsti jsou pověsti, mají různé verze a není důležité, zda jsou pravdivé. Pokud mluvíme o době založení obce, lidé tehdy nemívali běžně příjmení, podle kterého by se obec pojmenovala, a prokazatelně tudy ještě nevedla ani žádná cesta. V době, kdy byla Opava již městem (1224), byla Ostrava malou neznámou vsí. Ještě 300 let po vpádu Uhrů a zániku Velkomoravské říše, k níž patřilo i Holasicko, vedly spojnice cest kolem řek a potoků. Na holasické hradisko Landek u Petřkovic a dál se chodilo a jezdilo kolem řeky Opavy (Opavice) a na jižnější Kravařsko pravděpodobně od Opavy údolím Sedlinky k Pusté Polomi a do Budišovic, pak údolím Porubky až k řece Odře. Pustá Polom a Budišovice jsou písemně doloženy k roku 1238 a 1282, Hrabyň až při dělení knížectví Opavského roku 1377, kdy nastal důvod k zápisu do listin. Mohla však existovat daleko dřív, není však pro to písemný důkaz. Naopak je prokázáno, že ještě o 400 let později, roku 1778, kdy měla vést tudy poštovská cesta z Opavy na Velkou Polom (doložena k roku 1228), byla zmola pod josefovským kopcem nesjízdná a trasa musela být vedena od Mokrých Lazců přes Chabičov a Dobroslavice.

Nové osady se tehdy zakládaly z důvodu ekonomických kolem dvorů, napřed v údolích na úrodnějších půdách, než zalidnění postoupilo proti toku potoků do vyšších poloh. Na starobylost porubské cesty poukazují pomístní názvy několika „strážnic“ - hlídkových vrchů kolem (Dolní Lhota, Budišovice, Suché Lazce). K původu Hrabyně existuje písemný záznam fulneckého kupce Jaschkeho z roku 1824, který napsal, že „podle ústního podání původní osada stála u lesa Hrabyňky“, kde, jak uvádí, „se dosud na její stopy ukazuje.“ Malá pracovní osada pod tvrzí se jmenovala Hrabyňka, než se v lese vysekala větší paseka pro Hrabyň.

Vše se mohlo odehrávat za panování českého krále Jana Lucemburského a vévody Mikuláše I. Opavského, který byl nemanželským synem českého krále Přemysla Otakara II. Syn Mikuláše I., Mikuláš II. Opavský, zemřel roku 1365. Po něm vládl na Opavsku nejstarší syn Jan, zvaný Hanuš, a v letech 1368 - 1433 mladší syn Přemysl, zvaný Přemek. Roku 1377 se čtyři synové Mikuláše II. podělili o knížectví Opavské tak, že vznikla čtyři samostatná knížectví - krnovské a ratibořské, opavské a hlubčické. Hrabyně je uvedena foneticky jako „Robin“ (česky psaná od roku 1440 Hrabyň) a připadla k dílu opavskému.

Roku 1377 byl majitelem Hrabyně Jindřich z Bítova (psáno také z Bětova u Klimkovic) a roku 1413 Petřík z Hrabyně. Podle Ladislava Hosáka byli v letech 1439 - 61 zapsáni na Hrabyni Jindřich a Aleš Hrabyňkové z Bítova a na Hrabyni, roku 1476 Aleš z Hrabyně a jeho syn. Tehdy náležely k tomuto panství vsi Čavisov, Dobroslavice, Smolkov a dvůr ve Velké Polomi. Některým událostem vztahujícím se k Hrabyni se věnuje Historická topografie země opavské autora Vincence Praska, který čerpal především ze zápisů v zemských deskách o sporech před tímto soudem v Opavě.

Jméno Aleše z Bětova a na Hrabyni se často vyskytuje v soudních knihách, tomuto Alešovi prodal roku 1472 o zahájeném soudě před knížetem Viktorinem Jan Ochab z Bartošovic a jeho manželka Hedvika z Bětova a ze Smolkova vsi Smolkov a Lhotku u Mokrých Lazec. Po Aleši z Bětova převzal rodový majetek jeho syn Aleš mladší, který měl sestry Barboru, Machnu a Alenu. Barbora byla provdána za Václava z Lukavce na Hněvošicích, Machna za Kunata Stoše ml. z Kounic a Alena nejspíše za Matyáše Bystřického ze Studnic. Všechny sestry se vzdaly svého nároku ve prospěch svého bratra Aleše Hrabyňského pod úmluvou, aby jim po smrti matčině po 30 zlatých uherských z tohoto statku vyplatil. Po smrti Aleše spravovala statek vdova Markéta z Drahanovic do doby, než její syn dosáhl věku vhodného pro správu majetku. Zajímavý záznam v zemských deskách popisuje událost, kdy roku 1511 podala k zemskému soudu na Markétu z Drahanovic tzv. půhon (žalobu) Kateřina z Černenčic a na Liptyni, že služebník paní Markéty Blažek najímal nějakého Gralku, aby krčmáře Liptyňského vypálil. Brzy na to se Jiřík z Bětova, syn Markéty, uvázal na Hrabyni a převzal panství.

Za pana Jiříka nastaly velmi tuhé spory o velkopolomský kostel a o kapli v Hrabyni.

Jindřich Ochab a na Velké Polomi se soudil od roku 1514, že lidé z Hrabyně fojta Beneše Bolka, z Horní Lhoty a ze Smolkova i ze Lhoty za Smolkovem a z mlýnu nedali církevního desátku do Velké Polomi. Roku 1517 měl zase pán hrabyňský rozepři s pánem velkopolomským, že mu lidé polomští zbili posla a sebrali koně. Běžně se také odbývaly spory mezi sousedícími vesnicemi o hranice polností: „že lidé z Horní Lhoty vorali se v hranice a kameny na grunty velkopolomské nametali“. O tyto hranice potom vznikaly neustálé spory. Roku 1520 vypukly nové spory o kostel, jelikož pan Jiřík Hrabyňský požádal tehdejšího komendora německého řádu v Opavě, aby poslal na Hrabyň kněze k obsluhování hrabyňské kaple, jelikož mu velkopolomský pán nedodržel smlouvu o kostelu a její duchovní správě.

Aleš zemřel roku 1514 a téhož roku nastoupil Alešův syn Jiřík z Bítova, jenž ještě roku 1528 držel Hrabyni, Horní Lhotu, Smolkov a měl vrchní právo na Budišovicích. Bítovští vlastnili také Litultovice a Jezdkovice a na Hrabyni vládli 151 let (1377 - 1528). Patřily jim také Dobroslavice a dvůr ve Velké Polomi. Jiřík měl sestry Kateřinku a Barboru. Matka a vdova po zemřelém Alešovi z Bítova - Markéta z Drahanovic dala postavit roku 1457 v Hrabyni první dřevěný kostelík či kapli za pomoci své dcery Barbory, provdané za Václava z Lukavce, pána na Hněvošicích. Kostelík stál do roku 1723 a k vysvěcení došlo roku 1497 olomouckým biskupem (uváděno také varaždínským) Janem Vítězem XV. De Borgia. Kostelík měl dva oltáře a byl prý mistrovským dílem, vyzdobený řezbami. Ještě roku 1520 podléhal farnosti velkopolomské spolu se Smolkovem a Horní Lhotou. Pan Jiřík z Bětova držel panství hrabyňské do roku 1528, kdy vsi Hrabyně s trvzí a dvorem, vsi Smolkov a Horní Lhotu a vrchní právo na Budišovicích prodal panu Jindřichu Fulštejnovi ze Slavkova. Také pan Fulštejn zdědil spor o kostel i faru velkopolomskou, neboť hned roku 1529 jej pohnal kněz Ondřej, farář z Velké Polomi, „že lidé z jeho vsí Hrabyně, Horní Lhoty, Smolkova k faře do Velké Polomě příslušející roku minulého zadrželi mu desátek ozimý a jarý, totiž rež a oves“. Po několika letech se stal pan Jindřich z Fulštejna pánem na Loděnici a loděnický pán Jindřich Šíp z Bránice získal Hrabyň. Pan Šíp měl také vrchní právo v Budišovicích a přikoupil roku 1539 celou ves od Kryštofa z Tvorkova a z Kravař. Tentýž pan Šíp z Bránice skoupil také zboží štítinské a po své smrti roku 1533 zanechal tento majetek svým devíti synům, kteří tento drželi nedílně až do roku 1560. Když vše bratři Jiřík a Jaroslav Šípové na sebe převedli, rozdělili se tak, že Jiřík dostal zboží hrabyňské a smolkovské, jakým způsobem od tohoto odpadly vsi Budišovice a Horní Lhota není známo, ale tyto začal vlastnit Fridrich mladší Cetrys z Kynšperka.

Osobnosti

Karel Engliš

Kdokoli studuje dějiny českého ekonomického myšlení, každý bez pochyby a bez velkého rozmýšlení na otázku, koho zařadit mezi nevýznamnější české ekonomy, uvede Karla Engliše. A navíc - byl jediným z českých ekonomů, který v sobě spojoval roli originálního ekonomického teoretika s úspěšnou činností významného pragmatického politika.

Karel Engliš se narodil jako deváté dítě hrabyňského řezníka Antonína Engliše a velice záhy se projevil jako nadaný žák hrabyňské dvouletky, čehož si všiml i zdejší farář Böhm, který doporučil dát mladého Engliše na studie. Rodina si to sice nemohla dovolit, ale i přes velké potíže se Karel stal nakonec žákem opavského gymnázia. Do kvarty byli rodiče schopni svého syna vydržovat, avšak od kvinty až do konce svých studií byl odkázán na příjmy z kondic. To se mladému Karlu Englišovi dařilo a získával zkušenosti, které poté v ži-votě využil jako vynikající profesor na vysokých školách.

Po gymnáziu v Opavě nastoupil studia na právnické fakultě v Praze, kde se již blíže zajímal o ekonomickou vědu a navštěvoval přednášky vynikajícího českého národohospodáře prof. Albína Bráfa. Po promoci nastoupil v roce 1904 v Zemském statistickém úřadě v Praze, kde se již věnoval prvním pracím statistického charakteru, a to zejména z oblasti sociální.

Po čtyřech letech byl povolán do úřednického aparátu rakouského ministerstva obchodu ve Vídni. Odborná činnost mu otevřela možnost publikovat řadu článků a studií a dovedla ho až k profesuře národního hospodářství na České vysoké škole technické v Brně v roce 1911. Příchod do Brna otevřel éru politického působení Karla Engliše. Blízká se mu stala strana Lidově-pokroková, za niž kandidoval a stal se poslancem Zemského sněmu Moravského markrabství v roce 1913. 

Počátkem roku 1918 splynula Lidově-pokroková strana s novou stranou Státoprávní demokracie, později zvanou Národní demokracie a 28. října byl Engliš vyslán za tuto stranu do Prahy, kde působil jako člen a poslanec Národního shromáždění a současně vedl zvláštní kancelář moravskoslezskou. Jeho prvním počinem ve spolupráci s Aloisem Jiráskem bylo prosazení založení Masarykovy univerzity v Brně, zároveň se v letech 1919-1920 stal jejím prvním rektorem. Rokem 1919 začalo období Englišovy zanícené tvůrčí vědecké a pedagogické práce. Jejím uznáním bylo v březnu 1927 zvolení členem České akademie věd a umění. Vědecká veřejnost zná Engliše především jako národohospodářského myslitele, jako zakladatele originální teleologické teorie ekonomické. Tato teorie je postavena na myšlence, že poznávání a chápání všech ekonomických procesů je vědecky plně uspokojivé jen tehdy, sledujeme-li chování všech subjektů (podniků, bank, domácností, státu atd.), dále účel,záměrnost, volbu cílů a prostředků a z tohoto hlediska racionálnost rozhodování a postupů. Zvlášť výrazné bylo Englišovo působení jako hlavního představitele finanční a měnové politiky svobodného Československa ve 20. a 30. letech, kdy měl jedinečnou možnost pro konkrétní aplikaci svých teoretických poznatků. Byl v šesti vládách v letech 1920-1931 ministrem financí a v letech 1934-1939 guvernérem Národní banky Československé.

Výrazné spory o koncepci peněžní politiky živily odbornou veřejnost především ve vztahu Karla Engliše a Aloise Rašína, který propagoval jako ministr financí radikálnější vzestup měny, což vedlo v konečném důsledku, jak na to upozorňoval Engliš, k oslabení síly českého exportu. Ačkoliv politicky stáli Rašín a Engliš na stejné platformě, oba totiž byli členy jedné strany Národnědemokratické, nedokázali se shodnout. Shodovali se pouze v otázce vyrovnaného státního rozpočtu jako základního předpokladu zdravého ekonomického vývoje státu.

Celou Englišovou činností finančního a měnového politika se vine základní idea - potřeba stálosti, stability měny, což u něho znamená stálost životní úrovně. Když přišla světová hospodářská krize 30. let, snažil se Engliš rozhýbat vládu, aby období krize co nejvíce zkrátila. Dosáhl velkého úspěchu, když se mu podařilo prosadit devalvaci měny o 1/6, provést snížení úroků a další úpravy ve státním rozpočtu, což vedlo k tomu, že československé zboží bylo na světových trzích opět konkurence schopné a byl tak dán základ pro cestu z hospodářské krize.

V roce 1939 byl Engliš jmenován profesorem národního hospodářství. Přišla však nacistická okupace a druhá světová válka. V tomto období, které ostatně prof. Karel Engliš těžce nesl, a kdy nemohl vyučovat, se uzavřel před veřejností a věnoval se vědecké práci. Po osvobození v roce 1945 obnovil na krátkou dobu svou pedagogickou aktivitu. Jeho univerzitní přednášky a semináře se staly středem nebývalého zájmu.

V roce 1947 byl promován doktorem honoris causa Masarykovy univerzity v Brně a byl zvolen rektorem Karlovy Univerzity. Události února 1948 však vyvolaly osudový zlom i v Englišově životě. 26. února podlehl politickému tlaku, rezignoval na všechny své univerzitní funkce a odešel do ústraní. V roce 1952 byl nečekaně a bezohledně vykázán z Prahy do českého pohraničí a nakonec z milosti mu bylo povoleno, aby se přestěhoval do své rodné Hrabyně. Jeho vědecké práce byly dány na index jako Libri prohibiti a vyřazeny ze všech veřejných knihoven. Přesto se v těchto těžkých dobách prof. Engliš nevzdával naděje a až do posledního měsíce svého života pracoval a tvořil ve své rodné Hrabyni.

Pocit hořkosti, který prof. Engliš zažíval v padesátých letech, kdy byl odstrčen a musel čelit pocitu, že jeho práce je nakonec pro novou společnost nepotřebná, dokumentují jeho vlastní slova. „Je mně při návštěvě Hrabyně bolestno. Chodím po hřbitově, po hřbitově toho, co bylo a už není. Není už staré Hrabyně a není už těch, které jsem měl rád. Možná, že ta nová Hrabyň bude krásnější, ale tu starou jsem měl rád. A ta nová mě už nezná.“

Farář Jan Böhm

Pan farář Böhm se narodil 15. srpna 1824 ve Studénce. Byl zvěčněn Bezručovými verši v básni Hrabyň a psal o něm veršem i Arnošt Chamrád, především ve známé „Slezské baladě“. Působení této osobnosti se vrylo do paměti nejen hrabyňských obyvatel, ale byl znám v širokém okolí coby nadšený vlastenec a ochránce slezského lidu. Do Hrabyně přišel 19. srpna 1863. Vysvěcen na kněze byl roku 1852 a před svým příchodem do Hrabyně působil v Chropyni, Kelči, v olomouckém klášteře Hradisko, od 13. července 1859 v Jakartovicích a posledním působištěm před Hrabyní byla Buzová na Mohelnicku. Hrabyň byla pokládána za středisko a ohnisko českého hnutí, na což pan farář navázal ve svém vlasteneckém působení. V Hrabyni se dostal do sporu s veteránským spolkem, který ovládal kupec Pavlenka a který se vzpíral proti tomu, aby spolek měl české vedení. Proto pan farář jednoduše spolku zakázal, aby byl o Velikonocích na čestné stráži u Božího hrobu v kostele a na místo veteránů postavil hasiče.

Ihned po svém příchodu na Hrabyň si vzal do hlavy, že na místě starého kostelíka postaví na temeni hrabyňské náhorní roviny úplně nový chrám, a pro tuto ideu podstoupil velké osobní oběti. Budování chrámu je věnována samostatná kapitola o dějinách ko-
stela. Po všech peripetiích a nedostatku prostředků se mu jeho záměr podařilo naplnit. Byl zamilován do představy o zázračném obraze P. Marie hrabyňské a k její slávě chtěl vybudovat nový chrám pro potěchu a povzbuzení těch, kteří věřili ve vyšší duchovní řád. Jeho podmanivou osobnost vylíčil Dr. Karel Engliš ve své řeči při odhalení pamětní desky roku 1924: „Byl krásným mužem prostřední statné postavy, ohnivých černých očí, z nichž hleděla dobrota, ale které též metaly blesky, spaloval jimi každý odpor a krotil dav. Hlas měl mohutný a krásný a při jeho Gloria se otřásal kostel. Byl mužem železného zdraví a síly, proto i odvahy a houževnatosti i energie jedinečné.“

Kázání pana faráře Böhma byla proslulá svou originalitou v širokém okolí. Slupka jejich bývala drsná, ale jádro dobré. Pocházeje sám z krve slezského lidu, dovedl nářečím i dramatickým způsobem přednesu vložit do srdcí svých farníků svá sdělení. Jakou senzaci kázání působila, ilustruje fakt, že zanedlouho kolovala v opisech mezi lidmi. Pan farář byl jinak člověk velice štědrý a dobročinný, pomáhal nejen příbuzným, ale posílal na studie i chudé studenty a hmotně jim pomáhal.

Když mladému Karlu Englišovi bylo 10 let, udělal ho pan farář svým ministrantem. Ministrantská služba v kostele však nebyla lehká. O Vánocích - na Štěpána - chodili hrabynští ministranti koledovat a kostelník kráčel v čele, malý Engliš nesl těžkou pokladnici uvázanou na řemen. Když byli u konce a měli se rozdělit o koledu, Engliš byl pro to, aby se koleda rozdělila rovným dílem. Starší ministrant ovšem namítal, že dva mladí byli jmenováni na místě jednoho a tudíž oběma náleží podíl jen jeden. Pan farář Böhm se o tom dověděl a vyslovil nelibost nad tím, jak o svůj díl Engliš usiloval. Postavil se na stranu staršího ministranta a Engliše z ministrantství vyhnal, aniž si dal případ vysvětlit. Tak byl pozdější ministr financí z ministrantství ve věci financí sesazen. Mladý Engliš se však nedal a poslal svému nevlastnímu bratru do Loukova na Moravě obranný písemný protest, že byl zbaven ministrantství neprávem. Loukovský farář nelenil a případ osvětlil ve smyslu malého Karlíka, který se tedy nedal. Pan farář Böhm jako dobrý člověk na konec po tomto vysvětlení uznal, že Karlíkovi ublížil, a když byl později volán k jeho těžce nemocné matce, aby jí dal poslední pomazání, odprosil ji za ublížení jejímu synkovi a tím i celé rodině.

Že farář Böhm byl opravdovým miláčkem slezského lidu, o tom nemůže být sporu. „Z Hrabyně zrobil Hrabyň děprem farář Böhm,“ bylo slýcháváno občas pod hrabyňským kopcem. Byl to on, kdo do Hrabyně přinesl ideál slezského Velehradu, Hostýna, ideál Matičky frýdecké, on - farář Böhm byl první, který viděl tuto mezeru zející v náboženském životě slezského lidu a kraje bez vlastního poutního místa. „Po našemu kažu, po našemu povědaju,“ letělo o tom typickém knězi po každé pouti slezskými dědinami. V kněžských kruzích býval váženým a hledaným společníkem. Svoji dobrou slezštinou poutal i ty vážené. Věděl, že jsou tři nepsané zákony, které jsou svaté slezskému člověku, a před kterými se musí sklonit každý, kdo chce získat jeho důvěru a lásku. Je to veliká a pevná víra v Boha, bezpříkladná věrnost k rodné hroudě a rodové tradici, jakož i úzkostlivé opatrování mateřské řeči - „šumného“ opavského nářečí.

 Roku 1908, ve věku 84 let, pan farář Böhm odešel na odpočinek, ale „výměnkářem“, jak říkával, nebyl dlouho: umírá 24. února 1909 tak chudý, že obec přispěla na vystrojení jeho pohřbu. Jeho pohřeb se stal poutí pro celý kraj, oplakáván byl všemi, kdo jej znali, ale v srdcích slezských dědin žije a bude žít věčně.

Arnošt Chamrád

 Arnošt Chamrád se narodil 11. října 1879 v Hrabyni. Na svého kamaráda z dětství a mládí vzpomíná Karel Engliš ve své knize Hrabyň mého mládí. Arnošt Chamrád, jak o tom svědčí výpovědi jeho přátel a známých, byl neklidná povaha. Po matce patrně zdědil citlivé srdce a vnímavou mysl, po otci neklid, všeumělství i odvahu ke spekulacím. Možná i cholerickou vznětlivost, která mu nedovolovala ustrnout a hnala ho často k odvážným i nerozvážným epizodám jeho života.

Své dětství a ranné mládí strávil v Hrabyni, kde navštěvoval obecnou školu. Velký vliv na něj měl pan farář Böhm. Nemálo vlivu na něj mělo i hospodské prostředí. Chamrádova hospoda byla známá v širokém okolí. Přijížděli zde výletníci z Ostravy i Opavy, zejména v sobotu a o poutích zde bývalo velmi veselo. Na sále spávali poutníci, bývaly zde muziky, hrálo se zde i divadlo. V roce 1889 odchází na matiční gymnázium do Opavy. Už tehdy se v něm probouzelo improvizační nadání, dobře zpíval a hrál na různé hudební nástroje, kom-
ponoval své první popěvky a písničky.

Nadaný chlapec nedokončil nikdy svá studia, opustil domov a pokusil se o několikeré uplatnění. Z obchodního cestujícího a z po-
jišťovacího úředníka se nakonec stal na čas spolupracovníkem novin vídeňských Čechů. Arnošt Chamrád měl podíl i na založení sociálně demokratického časopisu Hlas lidu slezského, který krátce vycházel v Kateřinkách.

V roce 1910 mu otec „pustil“ hospodu, asi ve snaze připoutat syna k pevné existenci a k stálému zaměstnání. Na hospodě, která žila z tradice a pěkně vynášela, rozvíjel Arnošt Chamrád své schopnosti několika směry. Pověstné byly hrabyňské „moura-fix“, na něž se sjížděli diváci z celého okolí. Tehdy existovalo v Hrabyni cosi, čím se mohla pochlubit jen Praha: literární kabaret. Chamrád se tak plně projevil nejen jako herec, ale především pohotový improvizátor a konferenciér, zvláště jako autor kupletů, písniček a vtipných básniček.

Svých toulek a cest ovšem nezanechal. Na jedné ze svých cest se seznámil v Přerově se svou budoucí ženou. Svatba byla do tří týdnů. Jeho manželství netrvalo dlouho, pouhých šest let, kdy žena zemřela. Z manželství se Arnoštu Chamrádovi narodily dvě dcery, Alexandra a Kamila (provdala se za akademického malíře Fr. Jiroudka a byla také literárně činná).

V roce 1915 vydal Arnošt Chamrád nákladem Slezského venkova a tiskem knihtiskárny Matice opavské Slezskou baladu, bezprostřední reakci na světovou vojnu, v roce 1916 pak první řadu svých „slezských veršů“ Z něpřikrytej dědiny. Po válce vychází druhá řada těchto slezských veršů pod stejným názvem. Jak první řada, tak i druhá se dočkaly mnoha vydání. Mnohé z básní se již dříve objevovaly v časopisech nebo letácích. V roce 1919-1920 některé z nich přednesl v programu Červené sedmy v Praze.

I po vydání obou svazků Z něpřikrytej dědiny Chamrád dál tvořil. Jednak vydal celkem pět tzv. hrabyňských pěsniček (Široty, U svaté Anny, Na hrabyňské aleji, Floryjanek a Slezský Benjamin), jednak vydal svou dokončenou divadelní hru Handleř Binar, provozovanou především v Hrabyni, Ostravě i Opavě a na různých jevištích ochotnických divadel.

Arnošt Chamrád zemřel po dlouhé nemoci v opavské nemocnici 26. února 1925, pohřben byl 1. března do rodinné hrobky na hrabyňském hřbitově.

Slezskému písničkáři Arnoštu Chamrádovi věnoval báseň „Náš pěsničkař“ básník a spisovatel Fran Směja, který v poslední sloce říká:

Bez nut i s nutoma věnec nam uvil.

Tak zmy ho poznali, tak ku nam mluvil.

Sam smutny – všetečně rozdaval slova.

Arnošte Chamráde,

Slezsko Tě v srdečku chova!  

Rudolf Gudrich

Rudolf Gudrich se narodil 10. 3. 1862 v Hrabyni. Již jako student německého učitelského ústavu v Opavě se velmi aktivně angažoval v osvětové a kulturní činnosti. Své první učitelské místo dostal v Kylešovicích v roce 1882. Od roku 1887 byl ředitelem školy v Raduni. Stal se zakladatelem, ideovým i technickým tvůrcem hasičské organizace ve Slezsku a předsedou Zemské hasičské jednoty slezské. Pro své pokrokové vlastnosti a schopnosti v politickém a veřejném životě a pro nesmlouvavost ve věcech národních stal se ve slezském sněmu poslancem za Opavský kraj a mluvčím na politických akcích slezského lidu.

Byl redaktorem odborného hasičského časopisu Rady a pokyny, který později vycházel pod názvem Slezský věstník hasičský.

Vlastním nákladem vydával odborné hasičské knihy - Založení hasičských sborů a jejich seřaďování, Rádce pro české hasičské sbory, Návod jak konati prohlídky, by se vypátraly vady ohněm nebezpečné (tato kniha byla vydána i německy).

Významná byla i jeho činnost v Matici opavské, v různých dalších hospodářských i sociálních spolcích a kulturních institucích. Největší část svého života však věnoval českému hasičstvu ve Slezsku. Zemřel 13.9.1937 v Opavě, kde je také na městském hřbitově pochován. 

V roce 1927 slezské hasičstvo odhalilo na rodném domku Rudolfa Gudricha pamětní desku u příležitosti jeho 65. na-
rozenin. Domek s pamětní deskou byl při bojích o Hrabyni zničen, a tak slezské hasičstvo postavilo svému zakladateli naproti hrabyňského kostela pomník.  

Jáchym Blechta

Vlastním jménem Antonín Ráb se narodil v Hrabyni-Přerovci 12.9.1884. Otec Antonína Rába byl hajným v hrabyňských lesích. V roce 1903 absolvoval Ráb české gymnázium v Opavě a do roku 1908 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1912 vstoupil do služeb Zemského poštovního ředitelství pro Slezsko v Opavě. Od roku 1925 byl přednostou poštovního ředitelství pro východní Slovensko a Podkarpatskou Rus v Košicích, od roku 1936 poštovním prezidentem v Bratislavě, od roku 1938 v Brně a po roce 1942 v Praze. V letech 1945-1948 byl poštovním prezidentem v Brně. S jeho jménem je spojeno vydání pěti knih: 1922 Hanka v Praze, 1925 První kniha lyriky, 1928 básně Hrabyň, 1933 Ostrá Hůrka a v roce 1943 povídky V zeleném království. Ostatní práce zůstaly pouze v rukopise – romány Dary života, Poklad v poli, Když duše procítají, povídky Poštovní svět a Kvítí z čertovy zahrádky.

V roce 1948 byl Antonín Ráb chápán jako přední představitel starého režimu, takže až do roku 1989 nebyla naděje na vydání některého jeho díla. Zemřel 3. října 1957 v Brně.

Jan Kadula

Lékař, narodil se 23.6.1848 v Hrabyni, kde si v roce 1873 otevřel lékařskou ordinaci i s domácí lékárnou. Byl velice vzdělaný a všestranně činný. Stál také u založení místního hasičského sboru v roce 1890, hrával v Hrabyňském houslovém kvartetu. Jeho koníčkem byly květiny, věnoval se pěstování skalniček a ovocných stromů. Když otevřel v Hrabyni v roce 1873 svou ordinaci v domě číslo 22 (později domek p. Pastrňáka, dnes obecní dům), byl jediným lékařem nejen pro Hrabyni, ale také pro celé široké okolí a jezdil za pacienty i „za vodu na Prajzskou“ (Hlučínsko). V létě jezdil na bryčce a v zimě na saních. Byl velmi oblíbeným a vyhledávaným lékařem. Zemřel 3. 1. 1910 a je pohřben na místním hřbitově.

František Skácel

Slezský Kubelík – tak jej nazval ve své básní Houslista Arnošt Chamrád. Narodil se 6. října 1903 ve Štítině. Pocházel z početné rodiny šafáře bývalého panství v Hrabyni. Již jako malý kluk se projevoval jako houslista, když si na prkno natáhnul čtyři dráty a s pomocí dřevěného prutu jako smyčce hrával. Své první tóny vyloudil na opravdové housle ve výuce s místními houslisty. Jeho nadání bylo velké, a tak jej opavská hudební škola doporučila na hudební konzervatoř do Brna. V té době byl ředitelem konzervatoře známý skladatel Leoš Janáček. Skácel zde studoval housle i klavír. Čtyři roky studia na konzervatoři absolvoval s vynikajícím prospěchem. Měl velký úspěch na koncertech, byl uznáván jako virtuos. Jako mladý houslista účinkoval často v Hrabyni při různých společenských akcích za klavírního doprovodu paní M. Kožané. V mladém věku jej postihla zákeřná nemoc - tuberkulóza, na kterou 1. května 1924 v opavské nemocnici umírá.

Adolf Tománek

Hrabyňský rodák Adolf Tománek, autor mnoha povídek a próz, psal pod pseudonymem Adolf Bučina-Slezan. Byl zakladatelem prvního nakladatelství slezských uměl-ců ISKRA v Hrabyni, které pak převedl do Ostravy a po skončení 2. světové války v roce 1945 do Opavy. V ro-
ce 1949 pak nakladatelství v důsledku politických změn ukončilo svou činnost. Byl redaktorem měsíčníku Hrabyňská alej, kterou vydávala tělovýchovná jednota Sokol Hrabyně.

Antonín Kožaný

Rektor Antonín Kožaný se narodil 5. dubna 1867 v Kylešovicích jako syn rolníka. Vystudoval v Opavě nižší gymnázium a učitelský ústav a po maturitě v roce 1887 nastoupil na místo podučitele v Hrabyni za nadučitele Jana Vaška. Po odchodu Jana Vaška z Hrabyně v roce 1890 stal se tu prozatímním správcem školy a tři roky nato byl jmenován v Hrabyni nadučitelem.

Kožaný byl všestranně činný. Kromě svého učitelského povolání věnoval všechny své síly obci, do níž ho osud zanesl. Zastával zde až do svého odchodu na odpočinek, tj. skoro 40 let, namáhavou funkci obecního tajemníka a ředitele kůru, konal v obci četné přednášky, cvičil sbory a divadla, hrával s místním kvartetem, které zde založil, pořádal hudební akademie a měsíční schůzky učitelů z Hrabyňské učitelské jednoty, jejímž byl jednatelem. Za jeho působení byla Hrabyně kulturním střediskem celého okolí. Pracoval také ve včelařském spolku, v místní kampeličce i v jiných místních spolcích, u jejichž kolébky většinou stál jako zakládající člen.

Jako mladý nadšený učitel dal popud k založení sboru dobrovolných hasičů v Hrabyni. Ve sboru nejprve zastával funkci velitele, pak jednatele a nakonec byl dlouhá léta jeho starostou. Kožaný byl také činný v Zemské hasičské jednotě slezské, několik let zastával také funkci župního hasičského inspektora.

Za první světové války byl Kožaný udán zdejším četnickým strážmistrem Řezníčkem jako rusofil, který ve svém bytě koná se stejně smýšlejícími učiteli a občany protirakouskou agitaci, proto, ač mu bylo 50 let, musel narukovat na vojnu jako politicky podezřelý vojín.           

Po převratu v roce 1919 upozornil Kožaný JUDr. K. Engliše, že v Hrabyni by mohla být zřízena měšťanská škola, o což se pak JUDr. Engliš skutečně přičinil.

V roce 1920 stál A. Kožaný v Hrabyni u založení Sokola, jehož byl dlouholetým starostou. V roce 1926 odešel po 39 letech svého učitelování do výslužby. Protože zde působil nejen jako místní učitel, ale také jako obecní tajemník, varhaník a dlouholetý pracovník v hasičství a včelařství, jmenovalo ho místní obecní zastupitelstvo čestným občanem.

Odtržení tzv. Sudet od Československa a německá okupace mu zasadila hlubokou ránu do srdce, která přivodila jeho brzkou smrt. Antonín Kožaný zemřel v Hrabyni 1. ledna 1940. Pohřbu se tehdy zúčastnily nepřehledné davy Slezanů a hasičstva z širokého okolí. Byla to jakási tichá manifestace Čechů za okupace a hold slezskému vlastenci. Hrabyňští občané jistě nezapomenou na svého učitele, který zasvětil celý svůj život Hrabyni, kterou miloval, a kde po 53 let pracoval pro dobro a povznesení slezského lidu.

Jan Raška

Rektor Jan Raška se narodil roku 1870 v Příboře. V Hrabyni začal učitelovat pod rektorem Kožaným. Bydlel nejdříve na „Městečku“ v malém domku, který zakoupil pro penzi farář Böhm. Později si postavil svůj vlastní rodinný dům. Jan Raška byl dobrým učitelem a po Antonínu Kožaném se stal rektorem. Působil v mnoha spolcích a zúčastňoval se všeho kulturního života v obci. Po dlouhá léta řídil také „Reifeisenku“. Je pochován v Hrabyni.

Cyprián a Tereza Krejčí

Cyprián Krejčí se narodil v roce 1826 v rodině Karla Krejčího, který byl znám tím, že léčil hospodářská zvířata. Dědeček František Krejčí léčil zlomeniny a vařil lidem různé bylinkové čaje.

Cyprián Krejčí byl slavný a vyhlášený v celém opavském i ostravském Slezsku. Ač neměl žádné vzdělání, široko daleko nebyl žádný doktor, který by uměl tak vyléčit vykloubenou nebo zlomenou končetinu jako on. Říkalo se mu hrabyňský chlop. Zemřel v roce 1906. Cyprián Krejčí měl pět dětí, z nichž jen Tereza podědila otcovo nadání a lásku k lékařství. V širokém okolí ji znali jako tětku Terezku. Když někdo onemocně, nebo měl úraz, nehledal lékaře, ale přišel za tětkou Terezkou. Tětka Terezka také sbírala bylinky na loukách, vařila z nich léky a odvary pro nemocné a dělala „hrabyňsku mašč“. Tereza Krejčí zemřela 22. 11. 1943.

Památky

Kostel        

Původně byl v Hrabyni dřevěný kostelík, vysvěcený roku 1497 biskupem varaždínským Janem Vítězem. Kostel byl postaven za paní Markéty z Drahanovic, vdovy po Aleši z Bítova. Zprávu o hrabyňském dřevěném kostelíku sepsal Felix Jaschke, sestavovatel fulnecké kroniky, zvané Quodlibet. V roce 1821 ji přeložil farář Felix Gerich a byla uveřejněna v Opavském týdeníku 1. ledna 1886. „Podle vyprávění zemřelý dp. arcikněz opavský Max Šváb, který se dožil devadesáti let a za svých mladých let často o svátcích mariánských pobýval v Hrabyni a vypravoval o dřevěném kostelíku, že tento byl zcela ze dřeva a podivuhodně vypadal. Byl svého času mistrovským dílem. Uvnitř byly umělecké, s velikou námahou vyřezávané římsy v gotickém slohu, okna, dveře a veřeje byly různými řezbami a malbami přikrášleny. Prastará kazatelna byla zdobena malbami a zlatem. Na stěnách viselo mnoho krásných obrazů, které tam zbožní poutníci přinesli. Také zbožný stařec vypravoval, že o mariánských svátcích se sešlo v Hrabyni tolik lidí, že nenašli všichni v obci přístřeší a nocovali na hřbitově okolo kostela. Zvláštní prý býval pohled na takové shromáždění lidí, kde mnozí ve starých krojích se ukazovali a v různých řečech a nářečích mluvili, různými posunky a zpěvy své modlitby doprovázeli. Přicházeli i nekatolíci z Pruského Slezska a bývalo též mnoho žebráků. A také celá ta účast na pouti byla hoštěna pečivem zvaným „machura“, na způsob žemle.

Na místě tohoto kostelíčka bylo roku 1723 zásluhou pánů Mitrovských, kteří se i jinak pečlivě starali o duchovní správu a místní chrám, započato se stavbou nového, tentokráte kamenného kostela, který byl teprve 5.července 1761 posvěcen olomouckým světícím biskupem Janem Karlem, hrabětem Scherffenbergem.

Dlouho tedy trvala stavba kamenného kostela, ale hrabyňští se přece jen své svatyně dočkali. Byla prostá, ale krásná, s věží a oratoří a se třemi oltáři. Původní dřevěný kostelíček měl oltáře jen dva. Nyní šlo ovšem o stálou duchovní správu, neboť dosud byl hrabyňský kostel jen filiálkou farního kostela sv. Václava ve Velké Polomi.

Roku 1781 byl pro kostel pořízen nový zvon. Majitelé panství pomohli i v této věci a roku 1758 složili kapitál 5 400 zlatých, tímto obnosem byl Hrabyni zajištěn jeden duchovní, podřízený ale i nadále faráři ve Velké Polomi. Několik let nato složili majitelé panství další obnos - 4 000 zlatých a Hrabyň dostala svého kooperátora. Roku 1784 se stala duchovní správa v Hrabyni samostatnou, závislost na Velké Polomi přestala existovat.

V době pánů Mitrovských se začaly objevovat případy zázraků připisovaných oltářnímu obrazu Panny Marie a tyto byly sepsány asi roku 1757 autorem a zároveň velkým ctitelem mariánské tematiky a majitelem hrabyňského panství Arnoštem Benjaminem, svobodným pánem Mitrovským. Zprávy sepsal do vázané knihy v německém jazyce s názvem „Stručně snešené zápisky o původě čili nalezení, a také dalším vzmáhajícím se uctívání Hrabyňského obrazu Matky Boží a o tamějším kostelíčku nedaleko Opavy ve Slezsku“. V této knize se vypravuje o 26 zázracích připisovaných vzácnému obrazu. Jednotlivé zázraky jsou doloženy listinami dotvrzujícími jejich pravost. Většina zázraků popisovala případy zázračného uzdravení lidí, kteří přišli prosit o pomoc k obrazu Panny Marie (originál této knihy zázraků je dnes součástí sbírek zámku v Kroměříži).

Když byla 16. července roku 1756 při stavbě nového zámku v Hrabyni hašena celá pec vápna, chtěl tehdejší vrátný Tomáš Král, rodem z Radkova, sebrané odpadky od vápna zavézt na kolečkách do jámy, kde se vápno hasilo. Bylo právě po dešti, na kraji jámy mu uklouzla noha a on spadl po hlavě do horkého vápna. Přítomní dělníci ho vytáhli, ale svíjel se v bolestech a žádal vykoupení smrtí. Povolaní lékaři vyzkoušeli všechno a podařilo se jim zachránit život toho nešťastníka. I když vrátný přežil, přišel zcela o zrak. V tomto hrozném trápení zaslíbil se nemocný milostivé Matce Boží Marii hrabyňské a velice záhy se začal uzdravovat. Zcela slepý se nechal zavést do chrámu Páně a tam před obrazem Panny Marie s vroucností prosil Boha o navrácení zraku i bývalého zdraví. Často pak navštěvoval posvátný obraz a opětoval svou prosbu. A ejhle, jeho zakalené oči se začaly rozjasňovat a brzy dosáhl úplného návratu zraku a celkového uzdravení. Po celý zbytek života připisoval své uzdravení zázračné moci posvátného obrazu. Před notářem byli obvykle zjištěni svědci těchto událostí, příkladně veřejného notáře Frant. Ig. Greisela v Opavě úředními protokoly z 29. ledna 1756, deset případů dosvědčil kooperátor Velkopolomský Antonín Jan Neuwerth, tři případy P. Zinner, člen jezuitského řádu, a další jsou dosvědčeny osobami, které byly pomocí zázraků uzdraveny.

Nejvzácnějším klenotem hrabyňského kostela je tedy milostný obraz blahoslavené Panny a Matky Boží Marie, umístěný na hlavním oltáři. K tomuto obrazu přicházely každoročně v den Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), pak v den Narození jejího (8. září), tisícové zástupy zbožných poutníků z okolí, z Pruského Slezska i ze severovýchodní Moravy, aby před obrazem vyslovili své prosby, své tužby a žaly a nalezli tam úlevy a útěchy v těžkostech duševních a tělesných. Původ samotného obrazu popisuje legenda o jeho nalezení.

V druhé polovině 18. století bylo uctívání milostného obrazu Panny Marie hrabyňské velmi rozšířeno. Tento obraz získal svou nynější podobu po úpravách v letech 1749 a 1755. Roku 1749 pořídil nájemce hrabyňského dvora Josef Grossamn pro obraz Panny Marie nový rám s bohatě řezbovaným nástavcem, v jehož středu v oblacích se vznášel korunovaný monogram MARIA. Roku 1755 pořídil Arnošt Benjamin Mitrovský z Nemyšle, pán na Hrabyni a přední horlitel o rozkvět hrabyňských poutí, stříbrný potah na obraz, v němž byly ponechány pouze výřezy pro hlavu a ruce Panny Marie a Ježíška. Podobně byl také pořízen stříbrný potah rámu. Tyto práce vykonal vídeňský zlatník Josef Kremser. Úpravy obrazu daly pak podnět k vydání rytiny, která není přesně datována, ale je na spodním okraji signována rytcem, jímž byl známý augšpurský rytec Gottfried Bernhard Göz. Obrázky Panny Marie byly tištěny v letech 1759 až 1766 a bylo jich několik tisíc kusů.

Za pánů Mitrovských byly v Hrabyni umístěny i další památky - socha sv. Jana Nepomuckého (1771) na hrabyňské aleji a socha sv. Anny (1777) před farou. Hrabyňský kostel byl zprvu přivtělen k děkanství hradeckému. Ve starém kostele byly krásné varhany, které zhotovil a postavil Jan David, učitel z Pustějova. Roku 1761 byly postaveny další varhany s dvanácti rejstříky a dvěma manuály od varhanáře Šebestiána Standingera z Andělské Hory za 387 zlatých. Roku 1879 pak byly pořízeny třetí varhany od Riegra z Krnova za 1183 zlatých. Zajímavostí zůstává, že když byl roku 1723 bořen starý dřevěný kostelík, zůstalo zde mnoho berlí a předmětů, které tu zanechali zázračně uzdravení poutníci, a tyto byly umístěny i u nově budovaného chrámu. 

Roku 1806 byl kostel zásoben bohoslužebnými potřebami, bohatým kapitálem ve stříbře a zlatě z majetku Mitrovských. Mezi nejdražší skvosty patřil zlatem vyšívaný a těžký baldachýn, věnovaný Josefem Mitrovským, který pocházel z části ukořistěného hlavního stanu tureckého velkovezíra Kary Mustafy z doby obléhání Vídně roku 1683. Skvostný baldachýn byl vynášen při slavnosti Božího těla nejvyššími cechovními mistry a hrabyňskou honorací. Vždy bylo okolo toho mnoho řečí, kdo z obecních radních ho ponese.

Jelikož chrám, vystavěný v letech 1723-1761, byl postupem doby již těsný a nemohl zdaleka pojmout tisíce poutníků, pomýšlel pan farář Böhm, když nastoupil na svůj úřad, na výstavbu nového, většího Božího stánku. Byl zde sice základní kapitál, který ovšem zdaleka nestačil. Hrabyňská farnost byla chudá, ale farář se nenechal odradit a využíval každé příležitosti působit na osoby zámožnější a šlechetné, aby přispěli ať už darem peněžitým nebo stavivem na vznešený účel. Objížděl blízké vesnice, o poutích byly sbírány „ofěry“ a prodávány růžence, obrázky apod., vše ve prospěch zamýšlené stavby. Toto působení se neminulo účinkem, a proto přikročil pan farář roku 1885 k provedení svého záměru. Po mnohých překážkách, jež byly kladeny úřady i některými farníky, došlo 11. července 1885 od c.k. Zemské vlády slezské povolení ke stavbě. Plány na stavbu vypracoval opavský stavitel Julius Lundwall za cenu 14 000 zlatých v novorománském stavebním slohu. Dne 15. července 1885 byl posvěcen základní kámen k novému kostelu panem děkanem Theodorem Stodůlkou z Březové. Stavba pokračovala ve velmi dobrém tempu, během měsíce srpna se již zdily základy, počátkem listopadu přišli pokrývači a práci zastavily až kruté mrazy. Roku 1886 pokračovaly práce v druhé polovině května a 2. června byla hotová klenutí. Téhož dne se dostavili pozlacovači a dali se do práce na novém oltáři. Zedníci pokračovali s výstavbou věže, která byla koncem června hotova. Na den sv. Petra a Pavla se dávala báně a sv. Kříž na vrchol věže. Dne 21. června byly vytaženy na novou věž zvony, sochy andělů, které dosud stály u hřbitovních bran, byly postaveny do výklenků pilířů na vnějších zdech. Na podzim téhož roku byla přistavěna k chrámu nová sakristie (kruchta) a samotná stavba byla převzata od stavitele 2. prosince 1886. Kostel byl zbudován jako 27 metrů dlouhý (bez presbyteria 7 metrů), v lodi 16 metrů široký, s věží 40 metrů vysokou. Vnitřní výmalbu provedl Svoboda z Příbora a kromě hlavního oltáře v novogotickém stylu s milostivým obrazem Panny Marie jsou v něm oltáře epištolní Panny Marie Růžencové, sv. Jana Nepomuckého, Panny Marie Lurdské, Ecce Homo, sv. Josefa, sv. Jana Evangelisty a sedmibolestné Matky Boží.

Nový svatostánek byl slavnostně posvěcen 12. června 1887 světícím biskupem Belruptem z Olomouce. Biskup pobyl v Hrabyni celý týden, jelikož uděloval svaté biřmování. Hřbitov u kostela se přestal používat v roce 1904 a zřízen byl v témže roce nový na panském pozemku směrem k Jankovcům (současný hřbitov). Starý byl zrušen a zůstaly jen kněžské hroby: Jana Böhma, Antonína Engliše, Tomáše Štěpá-
na ze Smolkova. Stará fara z roku 1761 byla jen nízkým domkem a byla v roce 1908 přestavěna do současné podoby. Dva zvony, které zdobily kostel, Vendelín o váze 100 kg a Maria o váze 50 kg, byly roku 1917 vzaty pro válečné účely

Současný výjev na stropním oblouku před oltářem znázorňuje vítání procesí na náměstí v Hrabyni panem farářem Böhmem a mezi dalšími osobami na obrazu můžeme najít řídícího učitele Antonína Kožaného, lékaře Ka-dulu, Jana Vondrušku, majitele lomů v Budišovicích Františka Chamráda s chotí, kupce Pavlenku, malíře Heinze, kostelníka Hrubého, Dr. Engliše coby ministranta, řezníka Alfonze Kadulu a paní Terezu Krejčí. Z diváků jsou vyobrazeni panové Válek s manželkou, Bialek, Josef Lýko jako chlapec v trní, u pana faráře je Jaroslav Kašpárek, za ním Gruda z Mokrých Lazec, v procesí pak také Hlačík z Mokrých Lazec a Glabazňa.

Pan farář Böhm pracoval plných 45 let v Hrabyni ke cti Panny Marie, postavil nehynoucí pomník a zároveň důstojný chrám. Během svého působení si získal srdce slezského lidu. Odešel na odpočinek roku 1908 do malého domku, který koupil ke kostelu. Zemřel 24. února 1909. 

Tato nejvýznamnější památka obce byla při osvobozovacích bojích v roce 1945 značně poškozena. Její oprava trvala dva roky a 20. 4. 1947 při dokončení věže kostela byly do kostelní báně vloženy písemné i fotografické dokumenty o Hrabyni.

„U příležitosti vztyčení kříže na znovu vybudované věži našeho poutního chrámu Páně v Hrabyni, který velmi těžce poškodily boje o Hrabyň v dubnu 1945, dovoluji si napsat – jako obecní kronikářka – několik vzpomínek z doby okupace a na poslední světovou válku, která se přehnala naším krajem jako příšera z Apokalypsy...“ napsala Anna Kožaná.

Dále byl vložen Pamětní list Místního národního výboru, zdravice budoucím generacím od tehdejšího kostelníka Jana Rygla, jeho ženy Olgy, sestry Ludmily Ryglové, projekt konstrukce nové věže a plány kostela od arch. Jaroslava Moslera. V září 2007 byla zahájena oprava věže a do její báně bude vložena i tato publikace Hrabyně, vydaná u příležitosti 630. let od první písemné zmínky o obci.

Kříž u rybníka

V rohu zahrady u Cypriána Krejčího stála ze strany od cesty k rybníku lípa. Do té lípy někdo vbil hřebíka pověsil naň malý obrázek Svaté Trojice. Naproti byla starší svobodná žena, která vždy, když šla na pole nebo z pole, zde poklekla a modlila se. Jednou byl Cyprián Krejčí v Opavě na trhu a koupil tam velký obraz Svaté Trojice malovaný na plechu. Ta žena pak stále před obrazem klečela a modlila se. Krejčí však lípu zboural a postavil na jejím místě svatý kříž, na který šetřil po halířích. Kříž byl postaven na jaře roku 1902, vysvěcen byl v roce 1903.  

Pamětní deska Arnoštu Chamrádovi

U příležitosti devadesátého výročí narození slezského písničkáře Arnošta Chamráda byla na jeho rodném domě 7. září 1969 slavnostně odhalena pamětní deska. Hlavní projev měl tehdy spisovatel Milan Rusinský, který připomenul význam tohoto hrabyňského rodáka. Chamrádova hospoda, v níž se Arnošt narodil, je již zbourána. Pamětní deska našla své místo na budově základní školy, která stojí v sousedství bývalého (dnes již neexistujícího) rodného domu Arnošta Chamráda. 

Pomník Rudolfa Gudricha

V roce 1862 se v Hrabyni narodil zakladatel slezského hasičstva Rudolf Gudrich. V roce 1927 byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domku, který byl v bojích o Hrabyň zničen. 9.7.1950 byl v Hrabyni slavnostně odhalen Rudolfu Gudrichovi pomník, který věnovalo „vděčné hasičstvo slezské“. Na slavnosti k odhalení pomníku se sešlo velké množství slezských hasičů i občanů Hrabyně a celého širokého okolí.   

Pomník Karla Engliše

V roce 1992 byl v Hrabyni na „Městečku“ odhalen pomník nejvýznamnějšímu rodáku, JUDr. Karlu Englišovi, šestinásobnému ministru financí v předválečném Československu, guvernéru národní banky a rektoru Karlovy univerzity. Od té doby se jeho památce poklonila řada významných osobností, mezi nimi také prezidenti České republiky Václav Havel a Václav Klaus.

Návrh řešení pomníku je dílem Ing. arch. Godharda Jandy, včetně bronzové desky umístěné na domku K. Engliše.

Pomník obětem I. a II. světové války

V roce 1960 byl postaven a slavnostně odhalen pomník obětem I. a II. světové války na místě, kde stál původní pomník padlým v I. světové válce. U příležitosti 60. výročí osvobození Hrabyně a ukončení II. světové války byla na pomníku odhalena nová pamětní deska za přítomnosti veteránů z II. světové války.

Památník II. světové války

Základní kámen ke stavbě památníku byl položen 29. dubna 1970 za účasti tehdejšího prezidenta, Ludvíka Svobody, a velitele 4. ukrajinského frontu, maršála A.I. Jeremenka. Stavět se ale začalo až v květnu 1976 a otevřen byl památník v roce 1980, tehdy jako Památník ostravské operace. Areál je tvořen správní budovou a budovou památníku, kolem níž je vybudován symbolický hřbitov. Na něm je umístěno 13 000 destiček se jmény padlých. Je zde pět tisíc destiček se jmény občanů severní Moravy a Slezska, kteří padli na všech frontách války, v domácím odboji nebo byli umučeni nacisty, tisíc destiček patří příslušníkům 1. čs. armádního sboru, kteří padli v rámci ostravské operace, jsou zde jména šedesáti sedmi amerických pilotů, kteří byli sestřeleni nad územím Moravy při operacích 15. letecké armády. Sedm tisíc jmen patří příslušníkům 4. UF. Před objektem je prostorná nástupní plocha, ale k hlavní budově lze přijít i krásnou lipovou alejí. K objektu patřil a patří i skanzen bojové techniky, který byl od otevření umístěn naproti parkoviště za hlavní komunikací I/11. V roce 1992, kdy byl tento pozemek navrácen v restituci, je bojová technika umístěna v lipové aleji.

Původně byl památník pouze místem piety a nebyl chápán jako muzejní objekt. Nebyla zde umístěna žádná expozice, památník byl bohužel u příležitosti různých výročí zneužíván spíše k ideologickým a propagandistickým účelům, než k připomínání hrdinství a statečnosti čs. vojáků a civilních obyvatel za II. světové války. Na co návštěvníci vzpomínají dodnes, byl kinosál s ojedinělou předozadní projekcí.

Samostatná expozice, která prezentovala ostravskou operaci, byla otevřena v zámku v nedalekých Kravařích.

V roce 1992 se památník stal součástí Slezského zemského muzea. Od roku 1996 zde probíhaly přísahy vojáků Armády České republiky, a to Výcvikové základny logistiky v Opavě. Květnové přísahy v roce 2000 se zúčastnil i tehdejší prezident republiky Václav Havel, který při této příležitosti navštívil i památník a kytici položil i u pomníku prof. Karla Engliše. Poslední přísaha se zde konala v roce 2004.

Od otevření v roce 1980 až do roku 2005, kdy byl památník pro veřejnost uzavřen, jej navštívilo asi 1,3 mil. návštěvníků.

Rekonstrukce památníku

V roce 2000 byl památník nařízením vlády vyhlášen Památníkem II. světové války, ústředním památníkem tohoto druhu na území ČR. Aby však mohl dostát svému poslání, muselo se přistoupit k jeho celkové rekonstrukci, protože po mnoha stránkách objekt nevyhovoval jak provozním potřebám, tak současným technickým, bezpečnostním a požárním normám.

Správní budova, která doposud sloužila jen jako provozní zázemí a depozitáře, se promění v multifunkční budovu s výstavními prostorami, badatelnou, obřadní síní, která bude moci sloužit i pro přednáškovou, seminární a kulturní činnost, a výstavními prostorami, v nichž bude trvalá expozice generála Heilodora Píky, rodáka z nedaleké Štítiny, a dále expozice obce Hrabyně.

Největší změny zaznamená samozřejmě hlavní budova památníku, a to především po stavební stránce. Prioritou je zajištění bezbariérového přístupu do všech pater objektu, v tomto případě vybudováním nájezdových ramp a výtahu, a modernizace technického zázemí objektu.

Prezentovány zde budou dějiny II. světové války pomocí moderních technologií. U všech tematických celků budou mít návštěvníci k dispozici infokiosky s počítači, kde si budou moci vyhledat dobové fotografie a dokumenty, a s plazmovými obrazovkami, na nichž si budou moci promítnout krátké dobové dokumentární snímky. Expozice je navržena tak, aby se návštěvník mohl po objektu pohybovat sám bez doprovodu lektora a aby si sám mohl vybrat, co ho zajímá a do jaké míry se chce s danými tématy seznámit.

Návštěvníkům se otevřou i dosud ukryté duté prostory obou klínů, které tvoří dominantu budovy. 

Rekonstrukcí prochází i symbolický hřbitov, venkovní prostory a komunikace. Pokud vše půjde podle harmonogramu, slavnostně by měl být památník otevřen v roce 2008.

Zámek

Zprávy o hrabyňské tvrzi jsou natolik nedostačující, že jediné, co můžeme s jistotou konstatovat je to, že tvrz v Hrabyni skutečně existovala. O tom, kdy byla postavena, jaká byla její podoba, či kdy byla zbořena, se můžeme jen dohadovat. O tvrzi v Hrabyni se poprvé dozvídáme v listině ze 16. století, ale její existenci lze předpokládat dříve, a to pravděpodobně již ve 14.století, kdy v Hrabyni sídlil rod Bítovských z Bítova. První písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1528, kdy Jiří z Bítova prodal ves i tvrz Hrabyň Jindřichu z Fulštejna. Hrabyňská tvrz je zmíněna i v souvislosti s dalším prodejem, tentokrát z roku 1565. Tvrz je dále uváděna po celé 16. a 17. století a píše se o ní ještě v době, kdy Hrabyni vlastnil Maxmilián Mitrovský. Je pravděpodobné, že tvrz v Hrabyni stála až do poloviny 18. století, kdy ji nahradil barokní zámek. Většina literatury a pramenů uvádí, že tvrz stála v místech pozdějšího zámku a že tedy musela ustoupit při jeho výstavbě roku 1756. 

Ve druhé polovině 18. století, zřejmě roku 1756, se na popud Arnošta Benjamina Mitrovského začalo se stavbou poměrně rozsáhlého barokního zámku. Tento pán si Hrabyni natolik oblíbil, že nechal tvrz zbourat a nechal ji nahradit zámkem v barokním stylu.

Roku 1824 sepsal fulnecký kronikář Jaschke svou kroniku, v níž se nachází nejstarší opis zámeckého areálu. Jaschke píše: „Nachází se zde krásný, prostorný a dobře zařízený zámek, s krásnými věžními hodinami, kde skoro každoročně prodlévá jeho Excelence pan Zemský guvernér hrabě Antonín Fridrich Mitrovský se svou rodinou. K zámku patří krásná zahrada, panský byt správce, úřední kancelář, přilehlý panský Meierův statek i s bytem pro šafáře, ovčáka a jiné lidi, byt lokálního kaplana, pak velký ubytovací hostinec, který je solidně postavený a kde může být umístěno až sto koní“.

Architekt, který projektoval hrabyňský zámek, není znám, ale patrně se jednalo o někoho z okruhu rakouského barokního architekta Johanna Lukase Hildebrandta, jehož vliv se uplatnil, nejvíce prostřednictvím rakouských stavitelů a zednických mistrů, na mnoha místech naší země a dozníval až dlouho do období pozdního baroka, čehož příkladem je právě zámek v Hrabyni. Zámek byl jednopatrový se tří-
etážovou mansardovou střechou, první etáž střechy sloužila jako podkroví se sedmi obytnými místnostmi. Průčelní fasáda zámku s bohatou barokní štukovou výzdobou měla sedm okenních os a jednoosý středový rizalit, ukončený nahoře vějířovitým štítem s vestavěnými hodinami. Po stranách půlkruhově zaklenutého vchodu, umístěného v rizalitu, stály dva pilastry, které nesly půlkruhový balkón s mřížovým zábradlím. Okna v přízemí a prvním patře byla ve štukových šambranách, zvýrazněna v přízemí rovnou a v prvním patře prolamovanou okenní římsou. První etáž střechy byla v průčelí opatřena dvěma vikýřovými okny a další dvě etáže měly tři malá okýnka. Boční fasády měly pět okenních os, okna zdobily stejné štukové šambrány jako na přední fasádě.

Původní plány zámeckého interiéru se nedochovaly, a tak nejstarší plán, na němž jsou zachyceny místnosti hrabyňského zámku, pochází z roku 1859. Jelikož od doby výstavby zámku do roku 1859 nedošlo k podstatným přestavbám, lze říct, že ani zámecký interiér neprošel zásadními změnami. Hlavními dveřmi zámku se vstupovalo do rozlehlé haly, která byla základem celého přízemí, a z níž vedly dveře téměř do všech místností v přízemí. Celé přízemí mělo pět místností, které byly propojeny, dále kuchyň a jídelnu.

Všechny místnosti přízemí zámku byly zdobeny klenbami, přičemž menší místnosti měly valenou klenbu a větší pokoje společně s halou zdobila klenba křížová. Nalevo od schodiště byla ještě jedna kulatá místnost - záchod, do něhož se vcházelo z předsíně za hlavním schodištěm.

Přímo proti vstupu do zámku vedlo do prvního patra hlavní trojité schodiště. První patro pak sloužilo výhradně obytným účelům. Kromě haly zde bylo pět místností, označených jako pokoje a tři menší kabinety. Dveřmi naproti schodišti se vstupovalo do největšího pokoje prvního patra i celého zámku, který měl i další výhodu - balkon s výhledem na celý zámecký areál.

V půdním prostoru byla opět prostorná hala, z níž se vstupovalo do sedmi pokojů různých velikostí. Vedle schodiště byla nejmenší místnost - komora. Všechny pokoje v podkroví měly šikmé stropy a vedla z nich vikýřová okna.

Všechny pokoje zámku byly vybaveny kachlovými kamny, přízemní a podkrovní místnosti měly kamna čtvercová, v prvním patře byla v pokojích kamna kulatá, přičemž do všech kamen v zámku se přikládalo mimo místnosti.

K první přestavbě zámku došlo v letech 1862-1863. Původní záměr s výměnou střešní krytiny byl rozšířen a první etáž střechy byla přestavěna na druhé patro. V místě, kde původně začínala střecha, navázalo druhé patro budovy, které sahalo do stejné výšky jako první etáž střechy. Následně se celá budova zastřešila, nyní již jednoduchou sedlovou střechou se třemi vikýřovými okny, krytou opět břidlicovou střešní krytinou. Celková výzdoba fasády byla v přízemí a prvním patře bohatší než v novém druhém patře.

Pilastry nesoucí balkon byly zdobeny na koncích volutami a nad obloukem vchodu byl v kartuši umístěn znak Řádu německých rytířů, který zdobil rovněž balkónové zábradlí. V plánech na tuto přestavbu se zachoval také půdorys sklepních prostor zámku. Do sklepa se vcházelo po schodech, nacházejících se pod hlavním schodištěm zámku, a byla v něm dlouhá chodba a osm velkých sklepních místností s valenou klenbou.

K zámku patřila veliká upravená zahrada, uzavřená kamennou hradbou, tzv. panskou zdí. Do zahrady, upravené ve francouzském stylu, se vstupovalo dvěma bránami, z nichž každá byla na jedné straně zámecké budovy. Zahrada byla osazena cizokrajnými stromy a keři, mezi nimiž vedly upravené cestičky s lavičkami.

Nalevo od zámku tvořila součást panské zdi budova – míčovna, sloužící pro společenské a taneční příležitosti. Jednalo se o jednopatrovou budovu s dvouetážovou střechou. Míčovna měla obdélníkový půdorys a z obou stran na ni navazoval menší přízemní objekt.

Příjezdová cesta k zámeckému areálu, ohraničená lipovou alejí, procházela vstupní branou, po jejíchž stranách byly dvě menší branky pro pěší příchozí. Na každé straně vstupní brány tvořila součást plotu jedna hospodářská budova – panská stodola – dřevěné, přízemní objekty obdélného půdorysu. Za bránou pokračovala cesta lemovaná stromy až k zámku, podél cesty stály další budovy patřící zámku. Na pravé straně to byl ovčín a s ním sousedící budova rozdělená na dvě části. V jedné byla úřední kancelář a v druhé části kravín. Naproti stála podobná stavba, v níž bydlel správce a ve druhé části šafář. Tento domek měl vlastní zahradu, osazenou stromy a obehnanou nízkou cihlovou zídkou, na jejímž protějším konci stál malý domek, sloužící jako obydlí zahradníka. Poslední budovou zámeckého areálu byl objekt stojící na úrovni zámku, hned za panskou zdí - dům lokálního kaplana. Šlo o přízemní dům obdélníkového půdorysu. Zajímavý byl taktéž objekt vedle domku zahradníka, který plán označuje slovy „altes Brennereigebäude“ - starý lihovar nebo též palírna. Na plánu z roku 1823 tato budova nebyla zachycena. Ze situačního plánu lze rovněž vyčíst, že v celém zámeckém areálu se nacházelo sedm studní.

Roku 1894 za velmistra řádu německých rytířů, arcivévody Evžena Habsburského, vzniklo v hrabyňském zámku Lesnické muzeum.

Po rozpadu Rakousko-Uherska pobýval arcivévoda Evžen ve Vídni a z té byl nucen v roce 1919 emigrovat. Na našem území byl naposledy v Opavě v září roku 1918. Veškerý majetek řádu na území nově vzniklého Československa byl postaven pod nucenou správu. Vyjímkou nebyl ani hrabyňský zámek v němž byla zřízena česká měšťanská škola, která byla umístěna do prvního patra a muzeum se přestěhovalo do patra druhého.

Hrabyňské zámecké muzeum

Většina našich zámeckých sídel se vyznačuje nejen osobitou atmosférou a nenahraditelnými kulturními hodnotami, ale častokrát můžeme nalézt rovněž neopakovatelné jedinečnosti vázané ke konkrétnímu objektu nebo osobnosti. Od počátku 20. století se mohl hrabyňský zámek chlubit zvláštní muzejní sbírkou. Díky archivním zdrojům jsme o ní dostatečně informováni. Tvůrcem zámeckého muzea v Hrabyni byl poslední velmistr z habsburského rodu, arcivévoda Evžen. Uměnímilovný velmistr inicioval budování řádového muzea na novostavbě hradu Bouzova, rozšiřoval galerii a sbírky v bruntálské rezidenci, na hradě Sovinci nebo na zámku v Dlouhé Loučce. Ani Hrabyň nezůstala stranou. Od prvních let 20. století na zámku vznikala menší kolekce předmětů cíleně budovaná velmistrem. Její podobu známe na základě prvních dochovaných inventářů z roku 1919. Celá sbírka čítala 386 předmětů a nalezli bychom zde řadu portrétů samotného arcivévody i dalších členů panovnického rodu. Mezi obrazy, bylo jich 60, byly zařazeny rovněž krajinomalby, hlavně veduty s pohledy na řádová sídla. Osobní zaměření sbírky dokazuje řada předmětů, mezi nimi jmenujme fotografie arcivévody, upomínky na výstavy, střelecké trofeje, dýmky, čutory, kazety nebo mince. Privátní zaměření souboru znásobovaly taneční pořádky z vídeňských plesů, pozvánky, programy divadel a cirkusů, čestné diplomy, plakety, záložky do knih nebo kravaty.

Zmíněné inventární seznamy z roku 1919 byly pořízeny v souvislosti s uvalením nucené správy na celý řádový majetek. Jednání o konfiskaci se značně protáhly, nakonec sbírky musely ustoupit české škole organizované v prvním patře a došlo k jejich stěhování do vyššího podlaží. V polovině 30. let minulého století bylo obnoveno jednání mezi řádem a Československou republikou o majetkovém vypořádání v případech mobiliárního vybavení řádových hradů a zámků. Při této příležitosti se hrabyňská kolekce dočkala nové inventury. Provedl ji ředitel košického muzea a zároveň vládní rada dr. Josef Polák. Z celého souboru určil k ocenění jen 27 souborů a jednotlivin a podstatnou část sbírky již nerozepisoval. V zápise nalezneme také celkovou charakteristiku muzejní kolekce. Povolaný odborník ji tehdy označil jako seskupení diletantských prací a galanterního, bazarového zboží bez valné hodnoty. Po uzavření inventarizace byly použitelné předměty rozvezeny na jiné objekty řádu a posléze rozptýleny v jeho sbírkách. Tím se uzavřela epizoda hrabyňského zámeckého muzea. Můžeme se ještě zastavit nad odsudkem při hodnocení kvalit specifické muzejní sbírky. Mezi řádky můžeme vyčíst nechuť vůči reprezentantovi habsburského rodu a opatrný přístup státu k řádu německých rytířů. Dnes by hodnocení dopadlo zcela určitě jinak, ale samotný zámek je již jen historickou připomínkou a skladba zámeckého muzea zajímavou epizodou v dějinách panského sídla i v historii muzejnictví v českém dílu Slezska.  

Zapomenuté obrazy

Řád německých rytířů byl vlastníkem hrabyňského panství od roku 1837. Přirozenou dominantu obce v té době představoval, kromě věhlasného kostela, rovněž zámek se svým areálem. Ovšem řádoví velmistři si jej za své sídlo nezvolili, tuto reprezentativní funkci naplňoval zámek v Bruntále. Hrabyňský zámecký objekt sloužil hlavně pro účely úřední správy panství a řádovou vrchnost ve svých zdech hostil jen při příležitostných návštěvách. Roku 1894 se stal velmistrem arcivévoda Evžen Habsburský. Od počátku svého působení na nejvyšším místě v řádu dbal o rozšiřování uměleckých a historických sbírek na mnoha řádových sídlech. Byl milovníkem umění se zalíbením v historii, proto se zajímal o obrazy, kresby a grafiky různých žánrů a časových období. Tehdejší řádové dominium bychom nalezli ve Slezsku a na severní Moravě rozdělené do několika panství. V některých se dochovala starší zámecká sídla,
o jejichž zvelebení, dle možností, nový velmistr usiloval. Rovněž usilovně soustřeďoval dobové kresebné a malířské pohledy na řádové hrady a zámky nazývané veduty.

Již dva roky po uvedení do nejvyššího úřadu, roku 1896, inicioval vznik jedinečného souboru olejomaleb zachycujících historické dominanty jednotlivých panství. Pro realizaci si vybral mladého a nadějného umělce, malíře Reinholda Völkela z Vídně. Během následujících deseti let vzniklo devět malířských děl, sjednocených technikou provedení, formátem a hlavně tématikou. Obrazy se dochovaly do dnešních dnů, proto můžeme obdivovat důstojnou vznešenost hradů Bouzova a Sovince, podoby dvou zámků v Dlouhé Loučce, Smolkově nebo v Bruntále, historické řádové budovy v Opavě a ve Štítině a v neposlední řadě dobovou atmosféru zámku v Hrabyni. Hrabyňské sídlo malíř zachytil v přísně čelním pohledu s prokresleným průčelím. První plán představuje parková úprava se vzrostlými stromy, keři a trávníky s lavičkami zvoucími k posezení. Veduta je oživena skupinkou lovců se psy. Prosluněná atmosféra realistické a propracované malby prozrazuje barvy raného podzimu. Neznáme přesný rok vzniku této veduty, můžeme ji pouze rámcově zasadit do let 1896-1905, kdy vznikl celý uvedený soubor. Obraz hrabyňského zámku spolu s ostatními díly kolekce z dílny Reinholda Völkela byl od doby svého vzniku umístěn na rezidenčním zámku řádu v Bruntále. Nachází se tam dodnes jako součást kmenového zámeckého mobiliáře. Zatím je skryt v depozitáři a čeká na restaurování, poté bude vystaven spolu s ostatními díly souboru v bruntálské zámecké instituci. 

Před několika lety se v ústředí řádu německých rytířů ve Vídni podařilo v tamějších uměleckých sbírkách dohledat dvě předlohové kresby k uvedenému souboru. Jedna z nich představuje zámek v Bruntále a druhá hrabyňské sídlo. Jsou provedeny technikou akvarelu na papíře a dokazují pečlivý přístup malíře k zadávaným tématům. Pro velmistra zřejmě tvořil prvotní návrhy, teprve po konzultacích a schválení zadavatelem realizoval olejomalby. Zatímco pro celý soubor obrazů jsou charakteristické světlo a barevnost pozdního léta a podzimu, pohledy na zámky v Hrabyni a v Bruntále mají zimní atmosféru se zastřenými a chladnými barvami.

Oba pohledy na hrabyňský zámek nejen dobře ilustrují rané dílo začínajícího vídeňského umělce. Zároveň reprezentují kvalitní obrazový pramen pro poznání vývoje historické architektury zámeckých sídel v českém dílu Slezska. Mohou také dnešnímu člověku ukázat malebnost a půvab zaniklé dominanty obce.

Zámecká míčovna

Tato budova, označovaná jako míčovna, se nachází již na nejstarším vyobrazení zámeckého areálu. Na situačním plánu z roku 1855 je tato budova popsána jako belvedér. Mezi lety 1855-1894 došlo k přestavbě budovy a hlavně ke změně jejího účelu, neboť v popisu budov zámeckého areálu z roku 1894 je již označena jako sýpka. Ze současného stavu je patrné, že objekt byl přestavěn z původní společensky využívané budovy na budovu hospodářskou. O prvním využití svědčí zbytky freskové výmalby, které se dochovaly do dnešních dnů v nepatrných zlomcích okolo oken v nejvyšším patře budovy.

Málokdo by si dnes představil, že poslední zbytky zámecké sýpky byly kdysi součástí poměrně rozsáhlého zámeckého komplexu.

Druhá světová válka a urputné boje koncem dubna 1945 způsobily, že celá budova zámku vyhořela. Přesto vydal Okresní národní výbor v Opavě 22. 4.1949 povolovací výměr na celkovou rekonstrukci objektu. Nakonec však došlo, pravděpodobně vzhledem k vysokým nákladům na zamýšlenou rekonstrukci, k demolici. Zámecký areál spolu s ostatními hospodářskými objekty a rozsáhlými lesními pozemky převzaly Severomoravské státní lesy, závod Opava, polesí Hrabyně. K areálu tehdy patřila i budova sýpky a po válce zde došlo k její úpravě na skladiště a garáž.

Dalekosáhlé změny nastaly především po roce 1989. Objekt sýpky s přilehlými pozemky byl Severomoravskými státními lesy Krnov převeden na MNV v Hrabyni k 1. 10. 1989 s tím, že objekt bude adaptován pro potřeby MNV Hrabyně a jím řízené organizace. V polovině roku 1990 začalo tehdejší zastupitelstvo obce zvažovat návrh na prodej celého objektu Moravskému družstvu programátorů. Moravské družstvo programátorů zde chtělo ve spolupráci se Slezskou univerzitou v Opavě vybudovat výzkumné vývojové pracoviště zaměřené na vývoj programového i technického vybavení výpočetní a řídící techniky pro rychlé digitální zpracování signálů. Nesouhlas se zamýšleným odprodejem objektu sýpky projevil především Český svaz ochránců přírody v Hrabyni, který hájil stanovisko, aby objekt zůstal ve vlastnictví obce, odprodej sýpky považovali zástupci tohoto sdružení za krajně neuvážený počin, jehož důsledky by pro obec mohly znamenat neodčinitelnou ekonomickou a kulturní ztrátu. Odpovědnost za tento krok přirozeně padla na radu MNV, zvláště na její hrabyňské členy. Návrhy Českého svazu ochránců přírody vycházely z možností využití celého areálu a jeho následného propojení s Památníkem ostravské operace s rozšířením výstavních prostor. V srpnu 1990 byla předsedou MNV jmenována komise, která měla odborně posoudit návrhy na využití zámecké sýpky a doporučit MNV řešení tohoto problému. Mezi občany dokonce proběhla anketa, která se dotazovala pouze na možnost využití zámecké sýpky odprodejem Moravskému družstvu programátorů, z 51 dotazovaných vyslovili nesouhlas jen 3 občané. Jiná varianta v anketě v zásadě nezazněla, ačkoliv existovala.

Všichni přítomní zastupitelé dne 21.8.1990 vyslovili souhlas s prodejem této nemovitosti, s výjimkou pana V. Nováka, který proti prodeji ostře protestoval, komisi prohlásil za neodbornou a nereprezentující obyvatelstvo Hrabyně a jednání s rozhořčením opustil. Komise po seznámení se všemi písemnými a grafickými podklady doporučila radě MNV v Hrabyni schválit žádost Moravského družstva programátorů a přistoupit k prodeji nemovitosti s podmínkami, že kupující zachová na pozemku stávající objekt, objekt bude využívat k účelům uvedeným v žádosti o prodej, projektová dokumentace bude konzultována s odborem kultury ONV v Opavě a pro zamezení spekula-
ce s nemovitostí si MNV zamlouvá předkupní právo.

V roce 1992 navrhnul Národní památkový ústav v Ostravě zámeckou míčovnu k prohlášení za nemovitou kulturní památku. Hodnota objektu byla shledána především v jeho původní funkci a stáří, ale také ve významných vazbách k historii obce a k dějinám Opavska. Fakt, že míčovna, nazývaná také belveder a podle pozdějšího využití sýpka, se dochovala jako jediný objekt zámeckého areálu, podtrhuje význam a důležitost jeho zachování do budoucna.

Obec Hrabyně, v dobré víře změny špatného stavu míčovny, prodala objekt Moravskému družstvu programátorů, které přišlo s  ambiciózním projektem přestavby a následného využití objektu coby vzdělávacího centra.

Obec Hrabyně v roce 1999 požádala Ministerstvo kultury o zařazení míčovny do seznamu kulturních památek s tím, aby nedošlo k případné devastaci a následné demolici objektu. Ministerstvo kultury počátkem roku 2004 požádalo Magistrát města Opavy a Krajský úřad v Ostravě o stanoviska k prohlášení míčovny za kulturní památku. Krajský úřad v této věci ovšem vydal negativní stanovisko a Ministerstvo kultury 27. 12. 2004 svým rozhodnutím neprohlásilo tento objekt za kulturní památku.

Nešťastný vývoj kolem míčovny vyvrcholil v roce 2004 likvidací společnosti Moravské družstvo programátorů a následná dražba budovy a přilehlého pozemku v červnu 2004 přivedla nového majitele. Nový nabyvatel bez jakéhokoliv vztahu a uvědomění si hodnoty celého objektu provedl vnitřní úpravy spočívající v odstranění nosných trámů budovy, což mělo za následek vážné narušení statiky celého objektu. Škoda jen, že tato budova je dnes v katastrofálním stavu a stále chátrá, protože se po roce 1989 stala předmětem spekulací s nemovitostmi a technický stav se zhoršoval až do dnešního havarijního stavu.

Přes všechny peripetie se v současnosti snažení obce Hrabyně ubírá směrem k zamezení demolice a k možné rekonstrukci a zachování celého objektu do budoucna jako jedné z mála pamětihodností obce, které upomínají na její rozvoj v 18. století a nesou paměť období dlouhého bezmála tři sta let.

Svatá Anna

Před vstupem do zámku byla postavena socha sv. Anny, která byla ve válečných letech 1945 zcela poničena. V současné době je připravena kopie sochy sv. Anny, která bude umístěna u kostela na „Městečku“. Autorem kopie této sochy je Pavel Ország a socha bude na své místo instalována u příležitosti oslav 630. výročí od první písemné zmínky o obci 9. prosince 2007.

Sv. Anna je matkou Panny Marie a její uctívání dosáhlo vrcholu v 15. a 16. století, kdy roku 1481 přijal papež Sixtus IV. Annu do římského kalendáře a v roce 1584 nařídil papež Řehoř XIII. slavit svátek sv. Anny. Jméno Anna je hebrejského původu a znamená „milostiplná“. Její uctívání podporovaly všechny významné řehole. V mnoha zemích byly dříve slavné pouti sv. Anny, např. v Annabergu (Dolní Rakousko), Sulzbachu a Unterkreuzbergu v Bavorsku nebo v Nantes, Apt a Anne d´Aury ve Francii. Annu lidé prosí za šťastný sňatek a manželství, za šťastný porod a za svou si ji berou matky, vdovy, hospodyně, dělnice, horníci, tkalci, soustružníci, umělečtí truhláři, mlynáři, kramáři, provazníci, krejčí, krajkáři a mnoho dalších.

Svatý Jan Nepomucký

V roce 1777 dal hrabě Josef Mistrovský postavit sochu sv. Jana Nepomuckého ve známé hrabyňské aleji. Přes 200 let stál na tomto místě a vítal poutníky a příchozí do Hrabyně. Byl i přímým účastníkem bojů 2. světové války, kdy byl značně poškozen. V sedmdesátých letech minulého století byl přemístěn, na své původní místo se vrátil v roce 1991. A tak opět stojí mezi lípami známé, umělci opěvované, hrabyňské aleje. 

Letohrádek Charlottenburg

Téměř ve všech zmínkách o Hrabyni a hrabyňském zámku narazíme na zprávu o letohrádku Charlottenburg, ale je to vždy jen informace o jeho existenci. O Charlottenburgu se zmiňuje Faustin Ens ve svém díle Das Oppaland: „… patří sem ještě od opavské komendy vpravo v lesnatém a velmi líbezném údolí položený bývalý letohrádek, nyní myslivna Charlottenburg.“ Nejpodrobnější informace najdeme v Kučově knize Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: „Letohrádek Charlottenburg se nachází v údolí pod Hrabyní, byl postaven koncem 18. století a pojmenovaný po Charlotě Mitrovské z Nemyšle, příbuzné Josefa Mitrovského. V první polovině 19. století jej dal Antonín Mitrovský přestavět na myslivnu zvanou Benešovka.“

V dnešní době můžeme myslivnu najít, pokud odbočíme pod hrabyňským kopcem z hlavní silnice do lesa. Jedná se však o budovu, která má s bývalým letohrádkem společné jen místo, na němž stojí. V dnešní době slouží jako obydlená hájenka.