Navigace

Obsah

Osobnosti

Karel Engliš

Kdokoli studuje dějiny českého ekonomického myšlení, každý bez pochyby a bez velkého rozmýšlení na otázku, koho zařadit mezi nevýznamnější české ekonomy, uvede Karla Engliše. A navíc - byl jediným z českých ekonomů, který v sobě spojoval roli originálního ekonomického teoretika s úspěšnou činností významného pragmatického politika.

Karel Engliš se narodil jako deváté dítě hrabyňského řezníka Antonína Engliše a velice záhy se projevil jako nadaný žák hrabyňské dvouletky, čehož si všiml i zdejší farář Böhm, který doporučil dát mladého Engliše na studie. Rodina si to sice nemohla dovolit, ale i přes velké potíže se Karel stal nakonec žákem opavského gymnázia. Do kvarty byli rodiče schopni svého syna vydržovat, avšak od kvinty až do konce svých studií byl odkázán na příjmy z kondic. To se mladému Karlu Englišovi dařilo a získával zkušenosti, které poté v ži-votě využil jako vynikající profesor na vysokých školách.
Po gymnáziu v Opavě nastoupil studia na právnické fakultě v Praze, kde se již blíže zajímal o ekonomickou vědu a navštěvoval přednášky vynikajícího českého národohospodáře prof. Albína Bráfa. Po promoci nastoupil v roce 1904 v Zemském statistickém úřadě v Praze, kde se již věnoval prvním pracím statistického charakteru, a to zejména z oblasti sociální.
 
Engliš
 
Po čtyřech letech byl povolán do úřednického aparátu rakouského ministerstva obchodu ve Vídni. Odborná činnost mu otevřela možnost publikovat řadu článků a studií a dovedla ho až k profesuře národního hospodářství na České vysoké škole technické v Brně v roce 1911. Příchod do Brna otevřel éru politického působení Karla Engliše. Blízká se mu stala strana Lidově-pokroková, za niž kandidoval a stal se poslancem Zemského sněmu Moravského markrabství v roce 1913. 
Počátkem roku 1918 splynula Lidově-pokroková strana s novou stranou Státoprávní demokracie, později zvanou Národní demokracie a 28. října byl Engliš vyslán za tuto stranu do Prahy, kde působil jako člen a poslanec Národního shromáždění a současně vedl zvláštní kancelář moravskoslezskou. Jeho prvním počinem ve spolupráci s Aloisem Jiráskem bylo prosazení založení Masarykovy univerzity v Brně, zároveň se v letech 1919-1920 stal jejím prvním rektorem. Rokem 1919 začalo období Englišovy zanícené tvůrčí vědecké a pedagogické práce. Jejím uznáním bylo v březnu 1927 zvolení členem České akademie věd a umění. Vědecká veřejnost zná Engliše především jako národohospodářského myslitele, jako zakladatele originální teleologické teorie ekonomické. Tato teorie je postavena na myšlence, že poznávání a chápání všech ekonomických procesů je vědecky plně uspokojivé jen tehdy, sledujeme-li chování všech subjektů (podniků, bank, domácností, státu atd.), dále účel,záměrnost, volbu cílů a prostředků a z tohoto hlediska racionálnost rozhodování a postupů. Zvlášť výrazné bylo Englišovo působení jako hlavního představitele finanční a měnové politiky svobodného Československa ve 20. a 30. letech, kdy měl jedinečnou možnost pro konkrétní aplikaci svých teoretických poznatků. Byl v šesti vládách v letech 1920-1931 ministrem financí a v letech 1934-1939 guvernérem Národní banky Československé.
Výrazné spory o koncepci peněžní politiky živily odbornou veřejnost především ve vztahu Karla Engliše a Aloise Rašína, který propagoval jako ministr financí radikálnější vzestup měny, což vedlo v konečném důsledku, jak na to upozorňoval Engliš, k oslabení síly českého exportu. Ačkoliv politicky stáli Rašín a Engliš na stejné platformě, oba totiž byli členy jedné strany Národnědemokratické, nedokázali se shodnout. Shodovali se pouze v otázce vyrovnaného státního rozpočtu jako základního předpokladu zdravého ekonomického vývoje státu.
Celou Englišovou činností finančního a měnového politika se vine základní idea - potřeba stálosti, stability měny, což u něho znamená stálost životní úrovně. Když přišla světová hospodářská krize 30. let, snažil se Engliš rozhýbat vládu, aby období krize co nejvíce zkrátila. Dosáhl velkého úspěchu, když se mu podařilo prosadit devalvaci měny o 1/6, provést snížení úroků a další úpravy ve státním rozpočtu, což vedlo k tomu, že československé zboží bylo na světových trzích opět konkurence schopné a byl tak dán základ pro cestu z hospodářské krize.
V roce 1939 byl Engliš jmenován profesorem národního hospodářství. Přišla však nacistická okupace a druhá světová válka. V tomto období, které ostatně prof. Karel Engliš těžce nesl, a kdy nemohl vyučovat, se uzavřel před veřejností a věnoval se vědecké práci. Po osvobození v roce 1945 obnovil na krátkou dobu svou pedagogickou aktivitu. Jeho univerzitní přednášky a semináře se staly středem nebývalého zájmu.
V roce 1947 byl promován doktorem honoris causa Masarykovy univerzity v Brně a byl zvolen rektorem Karlovy Univerzity. Události února 1948 však vyvolaly osudový zlom i v Englišově životě. 26. února podlehl politickému tlaku, rezignoval na všechny své univerzitní funkce a odešel do ústraní. V roce 1952 byl nečekaně a bezohledně vykázán z Prahy do českého pohraničí a nakonec z milosti mu bylo povoleno, aby se přestěhoval do své rodné Hrabyně. Jeho vědecké práce byly dány na index jako Libri prohibiti a vyřazeny ze všech veřejných knihoven. Přesto se v těchto těžkých dobách prof. Engliš nevzdával naděje a až do posledního měsíce svého života pracoval a tvořil ve své rodné Hrabyni.
Pocit hořkosti, který prof. Engliš zažíval v padesátých letech, kdy byl odstrčen a musel čelit pocitu, že jeho práce je nakonec pro novou společnost nepotřebná, dokumentují jeho vlastní slova. „Je mně při návštěvě Hrabyně bolestno. Chodím po hřbitově, po hřbitově toho, co bylo a už není. Není už staré Hrabyně a není už těch, které jsem měl rád. Možná, že ta nová Hrabyň bude krásnější, ale tu starou jsem měl rád. A ta nová mě už nezná.“
 
Pomník Engliše
 

Farář Jan Böhm

Pan farář Böhm se narodil 15. srpna 1824 ve Studénce. Byl zvěčněn Bezručovými verši v básni Hrabyň a psal o něm veršem i Arnošt Chamrád, především ve známé „Slezské baladě“. Působení této osobnosti se vrylo do paměti nejen hrabyňských obyvatel, ale byl znám v širokém okolí coby nadšený vlastenec a ochránce slezského lidu. Do Hrabyně přišel 19. srpna 1863. Vysvěcen na kněze byl roku 1852 a před svým příchodem do Hrabyně působil v Chropyni, Kelči, v olomouckém klášteře Hradisko, od 13. července 1859 v Jakartovicích a posledním působištěm před Hrabyní byla Buzová na Mohelnicku. Hrabyň byla pokládána za středisko a ohnisko českého hnutí, na což pan farář navázal ve svém vlasteneckém působení. V Hrabyni se dostal do sporu s veteránským spolkem, který ovládal kupec Pavlenka a který se vzpíral proti tomu, aby spolek měl české vedení. Proto pan farář jednoduše spolku zakázal, aby byl o Velikonocích na čestné stráži u Božího hrobu v kostele a na místo veteránů postavil hasiče.
 
Bohm
 
Ihned po svém příchodu na Hrabyň si vzal do hlavy, že na místě starého kostelíka postaví na temeni hrabyňské náhorní roviny úplně nový chrám, a pro tuto ideu podstoupil velké osobní oběti. Budování chrámu je věnována samostatná kapitola o dějinách ko-
stela. Po všech peripetiích a nedostatku prostředků se mu jeho záměr podařilo naplnit. Byl zamilován do představy o zázračném obraze P. Marie hrabyňské a k její slávě chtěl vybudovat nový chrám pro potěchu a povzbuzení těch, kteří věřili ve vyšší duchovní řád. Jeho podmanivou osobnost vylíčil Dr. Karel Engliš ve své řeči při odhalení pamětní desky roku 1924: „Byl krásným mužem prostřední statné postavy, ohnivých černých očí, z nichž hleděla dobrota, ale které též metaly blesky, spaloval jimi každý odpor a krotil dav. Hlas měl mohutný a krásný a při jeho Gloria se otřásal kostel. Byl mužem železného zdraví a síly, proto i odvahy a houževnatosti i energie jedinečné.“
Kázání pana faráře Böhma byla proslulá svou originalitou v širokém okolí. Slupka jejich bývala drsná, ale jádro dobré. Pocházeje sám z krve slezského lidu, dovedl nářečím i dramatickým způsobem přednesu vložit do srdcí svých farníků svá sdělení. Jakou senzaci kázání působila, ilustruje fakt, že zanedlouho kolovala v opisech mezi lidmi. Pan farář byl jinak člověk velice štědrý a dobročinný, pomáhal nejen příbuzným, ale posílal na studie i chudé studenty a hmotně jim pomáhal.
Když mladému Karlu Englišovi bylo 10 let, udělal ho pan farář svým ministrantem. Ministrantská služba v kostele však nebyla lehká. O Vánocích - na Štěpána - chodili hrabynští ministranti koledovat a kostelník kráčel v čele, malý Engliš nesl těžkou pokladnici uvázanou na řemen. Když byli u konce a měli se rozdělit o koledu, Engliš byl pro to, aby se koleda rozdělila rovným dílem. Starší ministrant ovšem namítal, že dva mladí byli jmenováni na místě jednoho a tudíž oběma náleží podíl jen jeden. Pan farář Böhm se o tom dověděl a vyslovil nelibost nad tím, jak o svůj díl Engliš usiloval. Postavil se na stranu staršího ministranta a Engliše z ministrantství vyhnal, aniž si dal případ vysvětlit. Tak byl pozdější ministr financí z ministrantství ve věci financí sesazen. Mladý Engliš se však nedal a poslal svému nevlastnímu bratru do Loukova na Moravě obranný písemný protest, že byl zbaven ministrantství neprávem. Loukovský farář nelenil a případ osvětlil ve smyslu malého Karlíka, který se tedy nedal. Pan farář Böhm jako dobrý člověk na konec po tomto vysvětlení uznal, že Karlíkovi ublížil, a když byl později volán k jeho těžce nemocné matce, aby jí dal poslední pomazání, odprosil ji za ublížení jejímu synkovi a tím i celé rodině.
Že farář Böhm byl opravdovým miláčkem slezského lidu, o tom nemůže být sporu. „Z Hrabyně zrobil Hrabyň děprem farář Böhm,“ bylo slýcháváno občas pod hrabyňským kopcem. Byl to on, kdo do Hrabyně přinesl ideál slezského Velehradu, Hostýna, ideál Matičky frýdecké, on - farář Böhm byl první, který viděl tuto mezeru zející v náboženském životě slezského lidu a kraje bez vlastního poutního místa. „Po našemu kažu, po našemu povědaju,“ letělo o tom typickém knězi po každé pouti slezskými dědinami. V kněžských kruzích býval váženým a hledaným společníkem. Svoji dobrou slezštinou poutal i ty vážené. Věděl, že jsou tři nepsané zákony, které jsou svaté slezskému člověku, a před kterými se musí sklonit každý, kdo chce získat jeho důvěru a lásku. Je to veliká a pevná víra v Boha, bezpříkladná věrnost k rodné hroudě a rodové tradici, jakož i úzkostlivé opatrování mateřské řeči - „šumného“ opavského nářečí.
 Roku 1908, ve věku 84 let, pan farář Böhm odešel na odpočinek, ale „výměnkářem“, jak říkával, nebyl dlouho: umírá 24. února 1909 tak chudý, že obec přispěla na vystrojení jeho pohřbu. Jeho pohřeb se stal poutí pro celý kraj, oplakáván byl všemi, kdo jej znali, ale v srdcích slezských dědin žije a bude žít věčně.

Arnošt Chamrád

 Arnošt Chamrád se narodil 11. října 1879 v Hrabyni. Na svého kamaráda z dětství a mládí vzpomíná Karel Engliš ve své knize Hrabyň mého mládí. Arnošt Chamrád, jak o tom svědčí výpovědi jeho přátel a známých, byl neklidná povaha. Po matce patrně zdědil citlivé srdce a vnímavou mysl, po otci neklid, všeumělství i odvahu ke spekulacím. Možná i cholerickou vznětlivost, která mu nedovolovala ustrnout a hnala ho často k odvážným i nerozvážným epizodám jeho života.
 
Arnošt Chamrád
 
Své dětství a ranné mládí strávil v Hrabyni, kde navštěvoval obecnou školu. Velký vliv na něj měl pan farář Böhm. Nemálo vlivu na něj mělo i hospodské prostředí. Chamrádova hospoda byla známá v širokém okolí. Přijížděli zde výletníci z Ostravy i Opavy, zejména v sobotu a o poutích zde bývalo velmi veselo. Na sále spávali poutníci, bývaly zde muziky, hrálo se zde i divadlo. V roce 1889 odchází na matiční gymnázium do Opavy. Už tehdy se v něm probouzelo improvizační nadání, dobře zpíval a hrál na různé hudební nástroje, kom-
ponoval své první popěvky a písničky.
Nadaný chlapec nedokončil nikdy svá studia, opustil domov a pokusil se o několikeré uplatnění. Z obchodního cestujícího a z po-
jišťovacího úředníka se nakonec stal na čas spolupracovníkem novin vídeňských Čechů. Arnošt Chamrád měl podíl i na založení sociálně demokratického časopisu Hlas lidu slezského, který krátce vycházel v Kateřinkách.
V roce 1910 mu otec „pustil“ hospodu, asi ve snaze připoutat syna k pevné existenci a k stálému zaměstnání. Na hospodě, která žila z tradice a pěkně vynášela, rozvíjel Arnošt Chamrád své schopnosti několika směry. Pověstné byly hrabyňské „moura-fix“, na něž se sjížděli diváci z celého okolí. Tehdy existovalo v Hrabyni cosi, čím se mohla pochlubit jen Praha: literární kabaret. Chamrád se tak plně projevil nejen jako herec, ale především pohotový improvizátor a konferenciér, zvláště jako autor kupletů, písniček a vtipných básniček.
Svých toulek a cest ovšem nezanechal. Na jedné ze svých cest se seznámil v Přerově se svou budoucí ženou. Svatba byla do tří týdnů. Jeho manželství netrvalo dlouho, pouhých šest let, kdy žena zemřela. Z manželství se Arnoštu Chamrádovi narodily dvě dcery, Alexandra a Kamila (provdala se za akademického malíře Fr. Jiroudka a byla také literárně činná).
V roce 1915 vydal Arnošt Chamrád nákladem Slezského venkova a tiskem knihtiskárny Matice opavské Slezskou baladu, bezprostřední reakci na světovou vojnu, v roce 1916 pak první řadu svých „slezských veršů“ Z něpřikrytej dědiny. Po válce vychází druhá řada těchto slezských veršů pod stejným názvem. Jak první řada, tak i druhá se dočkaly mnoha vydání. Mnohé z básní se již dříve objevovaly v časopisech nebo letácích. V roce 1919-1920 některé z nich přednesl v programu Červené sedmy v Praze.
I po vydání obou svazků Z něpřikrytej dědiny Chamrád dál tvořil. Jednak vydal celkem pět tzv. hrabyňských pěsniček (Široty, U svaté Anny, Na hrabyňské aleji, Floryjanek a Slezský Benjamin), jednak vydal svou dokončenou divadelní hru Handleř Binar, provozovanou především v Hrabyni, Ostravě i Opavě a na různých jevištích ochotnických divadel.
Arnošt Chamrád zemřel po dlouhé nemoci v opavské nemocnici 26. února 1925, pohřben byl 1. března do rodinné hrobky na hrabyňském hřbitově.
Slezskému písničkáři Arnoštu Chamrádovi věnoval báseň „Náš pěsničkař“ básník a spisovatel Fran Směja, který v poslední sloce říká:
 
Bez nut i s nutoma věnec nam uvil.
Tak zmy ho poznali, tak ku nam mluvil.
Sam smutny – všetečně rozdaval slova.
Arnošte Chamráde,
Slezsko Tě v srdečku chova!  
 
 

Rudolf Gudrich

Rudolf Gudrich se narodil 10. 3. 1862 v Hrabyni. Již jako student německého učitelského ústavu v Opavě se velmi aktivně angažoval v osvětové a kulturní činnosti. Své první učitelské místo dostal v Kylešovicích v roce 1882. Od roku 1887 byl ředitelem školy v Raduni. Stal se zakladatelem, ideovým i technickým tvůrcem hasičské organizace ve Slezsku a předsedou Zemské hasičské jednoty slezské. Pro své pokrokové vlastnosti a schopnosti v politickém a veřejném životě a pro nesmlouvavost ve věcech národních stal se ve slezském sněmu poslancem za Opavský kraj a mluvčím na politických akcích slezského lidu.
 
Rudolf Gudrich
 
Byl redaktorem odborného hasičského časopisu Rady a pokyny, který později vycházel pod názvem Slezský věstník hasičský.
Vlastním nákladem vydával odborné hasičské knihy - Založení hasičských sborů a jejich seřaďování, Rádce pro české hasičské sbory, Návod jak konati prohlídky, by se vypátraly vady ohněm nebezpečné (tato kniha byla vydána i německy).
Významná byla i jeho činnost v Matici opavské, v různých dalších hospodářských i sociálních spolcích a kulturních institucích. Největší část svého života však věnoval českému hasičstvu ve Slezsku. Zemřel 13.9.1937 v Opavě, kde je také na městském hřbitově pochován. 
V roce 1927 slezské hasičstvo odhalilo na rodném domku Rudolfa Gudricha pamětní desku u příležitosti jeho 65. na-
rozenin. Domek s pamětní deskou byl při bojích o Hrabyni zničen, a tak slezské hasičstvo postavilo svému zakladateli naproti hrabyňského kostela pomník.  
 

Jáchym Blechta

Vlastním jménem Antonín Ráb se narodil v Hrabyni-Přerovci 12.9.1884. Otec Antonína Rába byl hajným v hrabyňských lesích. V roce 1903 absolvoval Ráb české gymnázium v Opavě a do roku 1908 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1912 vstoupil do služeb Zemského poštovního ředitelství pro Slezsko v Opavě. Od roku 1925 byl přednostou poštovního ředitelství pro východní Slovensko a Podkarpatskou Rus v Košicích, od roku 1936 poštovním prezidentem v Bratislavě, od roku 1938 v Brně a po roce 1942 v Praze. V letech 1945-1948 byl poštovním prezidentem v Brně. S jeho jménem je spojeno vydání pěti knih: 1922 Hanka v Praze, 1925 První kniha lyriky, 1928 básně Hrabyň, 1933 Ostrá Hůrka a v roce 1943 povídky V zeleném království. Ostatní práce zůstaly pouze v rukopise – romány Dary života, Poklad v poli, Když duše procítají, povídky Poštovní svět a Kvítí z čertovy zahrádky.
V roce 1948 byl Antonín Ráb chápán jako přední představitel starého režimu, takže až do roku 1989 nebyla naděje na vydání některého jeho díla. Zemřel 3. října 1957 v Brně.
 

Jan Kadula

Lékař, narodil se 23.6.1848 v Hrabyni, kde si v roce 1873 otevřel lékařskou ordinaci i s domácí lékárnou. Byl velice vzdělaný a všestranně činný. Stál také u založení místního hasičského sboru v roce 1890, hrával v Hrabyňském houslovém kvartetu. Jeho koníčkem byly květiny, věnoval se pěstování skalniček a ovocných stromů. Když otevřel v Hrabyni v roce 1873 svou ordinaci v domě číslo 22 (později domek p. Pastrňáka, dnes obecní dům), byl jediným lékařem nejen pro Hrabyni, ale také pro celé široké okolí a jezdil za pacienty i „za vodu na Prajzskou“ (Hlučínsko). V létě jezdil na bryčce a v zimě na saních. Byl velmi oblíbeným a vyhledávaným lékařem. Zemřel 3. 1. 1910 a je pohřben na místním hřbitově.
 

František Skácel

Slezský Kubelík – tak jej nazval ve své básní Houslista Arnošt Chamrád. Narodil se 6. října 1903 ve Štítině. Pocházel z početné rodiny šafáře bývalého panství v Hrabyni. Již jako malý kluk se projevoval jako houslista, když si na prkno natáhnul čtyři dráty a s pomocí dřevěného prutu jako smyčce hrával. Své první tóny vyloudil na opravdové housle ve výuce s místními houslisty. Jeho nadání bylo velké, a tak jej opavská hudební škola doporučila na hudební konzervatoř do Brna. V té době byl ředitelem konzervatoře známý skladatel Leoš Janáček. Skácel zde studoval housle i klavír. Čtyři roky studia na konzervatoři absolvoval s vynikajícím prospěchem. Měl velký úspěch na koncertech, byl uznáván jako virtuos. Jako mladý houslista účinkoval často v Hrabyni při různých společenských akcích za klavírního doprovodu paní M. Kožané. V mladém věku jej postihla zákeřná nemoc - tuberkulóza, na kterou 1. května 1924 v opavské nemocnici umírá.
 

Adolf Tománek

Hrabyňský rodák Adolf Tománek, autor mnoha povídek a próz, psal pod pseudonymem Adolf Bučina-Slezan. Byl zakladatelem prvního nakladatelství slezských uměl-ců ISKRA v Hrabyni, které pak převedl do Ostravy a po skončení 2. světové války v roce 1945 do Opavy. V ro-
ce 1949 pak nakladatelství v důsledku politických změn ukončilo svou činnost. Byl redaktorem měsíčníku Hrabyňská alej, kterou vydávala tělovýchovná jednota Sokol Hrabyně.
 

Antonín Kožaný

Rektor Antonín Kožaný se narodil 5. dubna 1867 v Kylešovicích jako syn rolníka. Vystudoval v Opavě nižší gymnázium a učitelský ústav a po maturitě v roce 1887 nastoupil na místo podučitele v Hrabyni za nadučitele Jana Vaška. Po odchodu Jana Vaška z Hrabyně v roce 1890 stal se tu prozatímním správcem školy a tři roky nato byl jmenován v Hrabyni nadučitelem.
Kožaný byl všestranně činný. Kromě svého učitelského povolání věnoval všechny své síly obci, do níž ho osud zanesl. Zastával zde až do svého odchodu na odpočinek, tj. skoro 40 let, namáhavou funkci obecního tajemníka a ředitele kůru, konal v obci četné přednášky, cvičil sbory a divadla, hrával s místním kvartetem, které zde založil, pořádal hudební akademie a měsíční schůzky učitelů z Hrabyňské učitelské jednoty, jejímž byl jednatelem. Za jeho působení byla Hrabyně kulturním střediskem celého okolí. Pracoval také ve včelařském spolku, v místní kampeličce i v jiných místních spolcích, u jejichž kolébky většinou stál jako zakládající člen.
Jako mladý nadšený učitel dal popud k založení sboru dobrovolných hasičů v Hrabyni. Ve sboru nejprve zastával funkci velitele, pak jednatele a nakonec byl dlouhá léta jeho starostou. Kožaný byl také činný v Zemské hasičské jednotě slezské, několik let zastával také funkci župního hasičského inspektora.
Za první světové války byl Kožaný udán zdejším četnickým strážmistrem Řezníčkem jako rusofil, který ve svém bytě koná se stejně smýšlejícími učiteli a občany protirakouskou agitaci, proto, ač mu bylo 50 let, musel narukovat na vojnu jako politicky podezřelý vojín.           
Po převratu v roce 1919 upozornil Kožaný JUDr. K. Engliše, že v Hrabyni by mohla být zřízena měšťanská škola, o což se pak JUDr. Engliš skutečně přičinil.
V roce 1920 stál A. Kožaný v Hrabyni u založení Sokola, jehož byl dlouholetým starostou. V roce 1926 odešel po 39 letech svého učitelování do výslužby. Protože zde působil nejen jako místní učitel, ale také jako obecní tajemník, varhaník a dlouholetý pracovník v hasičství a včelařství, jmenovalo ho místní obecní zastupitelstvo čestným občanem.
Odtržení tzv. Sudet od Československa a německá okupace mu zasadila hlubokou ránu do srdce, která přivodila jeho brzkou smrt. Antonín Kožaný zemřel v Hrabyni 1. ledna 1940. Pohřbu se tehdy zúčastnily nepřehledné davy Slezanů a hasičstva z širokého okolí. Byla to jakási tichá manifestace Čechů za okupace a hold slezskému vlastenci. Hrabyňští občané jistě nezapomenou na svého učitele, který zasvětil celý svůj život Hrabyni, kterou miloval, a kde po 53 let pracoval pro dobro a povznesení slezského lidu.
 

Jan Raška

Rektor Jan Raška se narodil roku 1870 v Příboře. V Hrabyni začal učitelovat pod rektorem Kožaným. Bydlel nejdříve na „Městečku“ v malém domku, který zakoupil pro penzi farář Böhm. Později si postavil svůj vlastní rodinný dům. Jan Raška byl dobrým učitelem a po Antonínu Kožaném se stal rektorem. Působil v mnoha spolcích a zúčastňoval se všeho kulturního života v obci. Po dlouhá léta řídil také „Reifeisenku“. Je pochován v Hrabyni.
 

Cyprián a Tereza Krejčí

Cyprián Krejčí se narodil v roce 1826 v rodině Karla Krejčího, který byl znám tím, že léčil hospodářská zvířata. Dědeček František Krejčí léčil zlomeniny a vařil lidem různé bylinkové čaje.
Cyprián Krejčí byl slavný a vyhlášený v celém opavském i ostravském Slezsku. Ač neměl žádné vzdělání, široko daleko nebyl žádný doktor, který by uměl tak vyléčit vykloubenou nebo zlomenou končetinu jako on. Říkalo se mu hrabyňský chlop. Zemřel v roce 1906. Cyprián Krejčí měl pět dětí, z nichž jen Tereza podědila otcovo nadání a lásku k lékařství. V širokém okolí ji znali jako tětku Terezku. Když někdo onemocně, nebo měl úraz, nehledal lékaře, ale přišel za tětkou Terezkou. Tětka Terezka také sbírala bylinky na loukách, vařila z nich léky a odvary pro nemocné a dělala „hrabyňsku mašč“. Tereza Krejčí zemřela 22. 11. 1943.